Začínám si myslet, že mám problém

7. února 2013 v 21:25 | Arvari |  Milý deníčku...
Někdo by tomu mohl říkat velká síla vůle, někdo dobrá motivace. Někdo by mě třeba obdivoval. Já mám ale pocit, že mi nejspíš co nevidět přeskočí.

Začíná se z toho stávat vážně problém.

Pokud jste někdo s napětím vyčkávali na moment, kdy přestanu žvanit o Jill a cvičení, bouchněte šampaňský. Třeba i dětský. Dneska to bude o něčem trochu jinym. Bude to o mym psaní.

Možná bych tenhle článek mohla tudíž vrazit na psací blog, ale vzhledem k tomu, že je to vlastně jen blbej emocionální kec s nulovou hodnotou, dávám ho radši sem.

Vážně, nevěřila bych, že tohle někdy řeknu, ale mám pocit, že až moc píšu. A co hůř, že i když píšu fakt, fakt MOC, mám pocit, že píšu naopak málo. že se musím snažit víc.

Není to tak dlouho, co jsem psala jednou do tejdne povídku na TT a i to bylo málem moc. Pak jsem zavedla Patrika s Lukášem, Gramatický okýnko... Psala jsem o něco víc, ale ne zas o tolik. Občas kousek rozepsaný knížky, tohle, tamto. Pak mi něco došlo. Že jestli to s psaním myslím vážně, měla bych, kurva, máknout víc. Že pokud to myslím vážně, nemůžu spatlat tři tisíce znaků za den a tvářit se, že je to kdovíco, protože tři tisíce znaků, když jinak nic nedělám, nemám školu ani práci, to je prostě UBOHOST.

No, a tehdy to tak nějak začalo.

Už měsíc jsem každej den aspoň něco napsala. Jo, celej měsíc. Nejmíň to bylo 3 609 znaků. Nejvíc? No, nevím, jestli to nechcete slyšet. 16 717.

Že to nezní jako problém? No jo, jenže je. Protože mám blbej pocit povinnosti psát, pocit, že musím. Když to náhodou vypadá, že to nevyjde, jsem schopná o půlnoci si sednout a napsat čtyři, pět tisíc znaků. Pro pocit. Ano, myslím to smrtelně vážně. Odsunu spánek, jen abych splnila limit, co jsem si v hlavě nastavila. Pět tisíc znaků, pod který se snažím neklesnout. A nutno říct, že většinou fakt neklesám.

Když je večer a já ještě nic nenapsala, mám výčitky. Vážně. Hrozně provinilej pocit. A akorát si říkám, že přece musím psát.

Vím, že to není dobře. Vím, že tak by to bejt nemělo. Že psaní není povinnost, že...

Kdyby aspoň ten 'pod tlakem' napsanej text stál za houby, možná bych toho nechala. Jenže Múza si asi ve stresu libuje. A ještě mi, prachant zatracenej, posílá nápady, jak vylepšit (čti: komplet přepsat) věci, který jsem dávno vzdala.

Bože, mám teď tolik plánů, že i kdybych každej den napsala třeba dvacet tisíc znaků, i kdybych dala psací blog k ledu (což nechci a NEUDĚLÁM), stejně by mi to trvalo minimálně rok, než bych to sepsala.

Vážně bych s tím měla něco udělat. Vážně bych se měla zastavit a jeden den na to ani nehrábnout.

Jenže...

Dneska 5263. A jedeme dál. Čas, kdy mám jít spát, je daleko...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 happy happy | Web | 12. února 2013 v 14:23 | Reagovat

tomu se říká závislost.. ;)
teď, jenom jestli je to dobře nebo ne, a jestli se s tím dá něco dělat..

2 Eruvië Eruvië | Web | 21. února 2013 v 11:37 | Reagovat

Arvari, upřednostňuješ psaní před skutečným životem? :-) Pokud je to v rovnováze, tak bych o závislosti nemluvila. Každopádně ze své pozice to obdivuji. Já poslední dobou nebyla schopná se na blog ani podívat, natož něco napsat, přečíst, komentovat... :-( Ale Ty piš, protože Tvoje články mě baví :-) Jo a dneska jsem objevila tenhle Tvůj další blog, takže budu spamovat oba :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama