Večer, v noci, no není to jedno?

1. února 2013 v 1:22 | Arvari |  Milý deníčku...
Mně teda poslední dobou je. Naprosto jedno. Ponocuju minimálně do jedný (jo, já vím, jedna je teď), pak tak půl hodiny usínám, vstávám většinou kolem devátý. Sedm hodin spánku, no, to není moc. Jsem si toho plně vědoma. Ale hele, nejsem unavená. Mám přece dost energie na ponocování, no ne?

Ehm, no, tak, jak se mám? Poslední dobou nic extra. Po tom, jak jsem ještě bořila svý rekordy ve psaní (v nejkrajnějším případě osm tisíc znaků za hodinu, za den běžně kolem jedenácti tisíc), přišel zase najednou útlum, kdy jsem ráda, že těch tisíc napíšu tak pět. I to většinou jen s vypětím všech sil. A taky protože jsem prostě paličatá a odmítám přistoupit na MÍŇ než pět tisíc za den. Jen dneska asi budu muset, ehm. No, nevadí.

Posledních pár dní na tom nejsem psychicky zas tak fajn, jak bych chtěla. Jasně, značnou část dne mám docela dobrou náladu, ale pak přijdou chvíle, kdy jsem protivná, otrávená, znuděná... nebo se mi pokud možno chce rovnou brečet. A nic s tím nemůžu udělat.

Víte, kdy se cejtím vážně šťastná? Jen když cvičím. Nebo případně chvíli po. Ve chvílích, kdy jsem sice naprosto vyřízená, ale zároveň cejtím tu sílu. Svaly mě bolí a klepou se, ale stojí to za to. Prostě stojí.

Občas mám skoro pocit, jako by mi něco naprosto přecvaklo v hlavě. Jako při posledním kardiu. Možná si ještě vzpomenete, jak jsem loni v dubnu psala o tom, kterak Jillian v nejšílenějších okamžicích Shredu (přičemž myslím TEHDY nejšílenější, ne teď nejšílenější, jelikož to, co dělám běžně teď, by mě tehdy asi naprosto zabilo, což je to jediný, co mě ještě ukliňuje, když mě to teď zabíjí jen SKORO) nadávám přinejlepším do mrch. Věřte tomu, že do konce kardia číslo dvě bych těch nadávek čistě teoreticky zasípala vážně hodně. Teoreticky, protože prakticky bych se nejspíš tak po deseti minutách sesula k zemi. Ale teď... No, během posledních burpees, který jsem, mimochodem, naprosto odmítla odfláknout a dělala je v ostrým tempu a včetně všech výskoků, namísto nadávek opakovala jen jednu z Jillianiných oblíbených vět.

"Finish it STRONG!"

Zním jako cvok? Jsem cvok. Nejspíš naprostej. Ale víte co? Já to dokázala. Já to prostě udělala. Ty poslední burpees jsem zvládla všechny, jako by se nechumelilo. Tedy, ono se nechumelilo, ale...

No, prostě tak.

Mimochodem, včera jsem si za těžký prachy koupila arašídový máslo. Jako takovej malej post-workout snack. Je to všeobecně doporučovaný. Víte, energie, trocha bílkovin... No, každopádně myslím, že mám novou závislost. Mňam!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama