Muhahahaha...

23. ledna 2013 v 22:52 | Arvari |  Milý deníčku...
Ehm, je vhodné použít jako nadpis ďábelský smích, že ano?

Dobře, já vím, asi moc ne. Ale já mám důvod, no vážně!

To cvičení se konečně zase začíná projevovat. Teda, jasně, ono se začalo projevovat prakticky hned, jak jsem s tím zase začala, tělo se kapku zpevnilo, fyzička začínala růst, bla, bla, bla... Ale teprve teď to začalo pořádně. Vynechám to, že moje váha dneska poprvé spadla pod pro mě prakticky nezlomitelnou hranici 87 kilo, a tentokrát bez střevní chřipky. Vynechám to, že jsem se ráno podívala do zrcadla a jen zamrkala na najednou podezřele široký ramena. To nejlepší přišlo při cvičení.

Možná víte, že už od července se plácám v začarovaným kruhu. Začnu, párkrát cvičím, pak do toho něco přijde, vyřadí mě to minimálně na měsíc a já můžu začít pěkně znova. Teda, tentokrát jsem nemusela, byla jsem ze hry jen necelý tři týdny a fyzička mi zdaleka tolik neklesla. Už jsem to psala, cvičila jsem jen jednou W1, W2 a C1 a zatím dvakrát W3, W4 a C1. Plus dneska W3, na zítra je W4, na pátek C1. Pak s Phase 1 zase končím. Dala jsem si ji za poloviční čas, co bych měla, a zase jsem zhruba ve stejný formě, co jsem byla, když jsem ji končila. Naštěstí.

Dneska jsem se o tom přesvědčila. Víte, kdykoliv jsem od toho července začala znova, když přišlo na kliky, dopadlo to stejně. Sice jsem na tom byla tak mizerně, jako na samotným začátku (poloviční mizernej dámskej klik a pak se s funěním na třesoucích se rukou tak tak zvednout a počkat aspoň tak pět, deset vteřin, než se pustím do dalšího), ale nebyla to ani žádná sláva. Když jsem končila Shred, vysekla jsem deset dámskejch kliků bez zastavení a bez sebemenšího problému (vím, nezdá se to jako moc, ale pro mě je to životní úspěch, fakt!). Po každý pauze jsem jich zvládla jen pár, musela jsem si dát dvě, tři vteřinky a teprve pak jít na další. A pak se to vždycky nějak zlomilo a já začala dělat kliky zase rychle a bez uvažování, jako předtím.

Ten zlom nastal právě dneska. Nejdřív jsem se tradičně pokusila o pár pánskejch kliků tak, jak to má v tomhle levelu bejt (dala jsem tři poměrně mizerný, ale proti jednomu a půl z minulého týdne je to rozhodně zlepšení), pak jsem si klekla a... než jsem se vzpamatovala, měla jsem těch dámskejch za sebou aspoň pět.

Asi nepochopíte, proč mi to udělalo takovou radost. Já to nejspíš sama nechápu. Je to prostě zase takovej pocit osobního vítězství. Hrozně příjemnej pocit. Stejně jako běhat suicides v tempu s Jill, stejně jako vydržet running man celou minutu, stejně jako zvládat fast rope, když třičtvrtě roku zpátky jsem nezvládala ani normální jump rope. Stejně jako ty menší kalhoty, co už nějakou dobu nosím, a schopnost vyběhnout schody do třetího patra se dvěma balíky minerálek v rukou.

Tohle všechno dělám JÁ. Člověk, co byl odjakživa sportovní antitalent, co si radši sehnal papír, jen aby nemusel běhat dlouhý tratě. Člověk, co se skoro smířil s kilama navíc, i když se mu nechtělo. JÁ.

A třeba jednou přijde den, kdy budu pěkně v tempu a bez potíží dělat i pánský kliky.

Nebo třeba něco takhle kouzelnýho...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama