Leden 2013

Fitspiration #003

31. ledna 2013 v 10:30 | Arvari |  Fitspiration
Slibuju, že odpoledne dodám zase nějakej normální článek namísto těch inspirací, se kterejma poslední dobou tak otravuju. Myslím odpoledne, až budu mít za sebou další opakování naprosto šílenýho Workoutu 5 a cestu na poštu jako bonus, až budu utahaná a polomrtvá a... No, možná s tím článkem radši počítejte až večer. Ale dokopu se k němu, slibuju...


Ten hlas v tvojí hlavě, co říká, že to nedokážeš, je lhář.

Fitspiration #002

29. ledna 2013 v 11:36 | Arvari |  Fitspiration
Protože dneska cvičím cardio 2. Protože z toho všeho, co bych sem mohla dát, se ke kardiu víc hodí snad už jen jediná věc, ale já tu vážně nechci mít dvě Jillian za sebou. A tohle prostě dokonale vypovídá o pocitech, co budu u toho zatracenýho kardia zažívat.

Ale nemyslete si, nesedí to jen na fitness. Sedí to na cokoliv v životě.


Budete se chtít vzdát. Nedělejte to.

Fitspiration #001

28. ledna 2013 v 11:05 | Arvari |  Fitspiration
Nikdy bych nečekala, že si na blogu něco takovýho založím, no fakt. Vždycky jsem se tak dívala na nejrůznější 'thinspíčka' na pro-ana blozích a v hlavě mi svítilo veliký 'wtf?'. No, a teď jsem tady s... FITspiration. Jelikož včera jsem našla "pár" obrázků, o který bych se ráda podělila. Házet to do jednoho článku ovšem nemá smysl, takže, no... Co byste řekli na to, kdybych vás občas (co chvíli) otravovala s obrázky, co vás ale vůbec nezajímají? Obrázky, co motivujou maximálně tak, no... mě? Protože tak nějak pochybuju, že by to v někom, kdo fitness nemusí, vzbudilo neodolatelnou touhu začít cvičit...

No, nevadí. Připravte se. Prostě to sem začne přibývat. Kdyby vám to snad vadilo, prostě to ignorujte, hm?

Víte, přemýšlela jsem, jak tuhle rubriku začít. Co sem dát jako úplně první. Pak mi došlo, že je to vlastně úplně snadný. Jillianin citát ze závěrečnýho protažení prvního levelu Ripped in 30. Citát, co mám jako tapetu na počítači, shodou okolnosti i se stejným obrázkem, s jakým jsem to na internetu našla. To jsou ale náhody. Nebo možnáta fotka nepřijde sexy jen mně.

Mimochodem, pokud by vám ten citát snad přišel málo motivační, zkuste se nejdřív úplně odrovnat půlhodinou cvičení a pak viset hlavou dolů, když vám to říká...


Není to o dokonalosti. Je to o snaze. A když se budete snažit každý jednotlivý den, tehdy nastane transformace. Tak se objeví změna.

Day 14 – A song that no one would expect you to love

24. ledna 2013 v 23:43 | Arvari |  Trocha kultůry
Ehm, tak nějak mám pocit, že jsem na 30 Day Song Challenge kašlala tak dlouho, že si nejspíš ani nevzpomínáte, že jsem ho kdy dělala. Přiznávám, pár měsíců je docela slušná pauza, ale... No, když už jsem si na ni zase po dlouý době vzpomněla, co byste řekli na to, kdybych vám sem jednu písničku přihodila? Tenhle blog se totiž fakt potřebuje zase rozjet. A to jinak, než slintáním nad Jillian. Ne, že bych nad Jillian nemohla slintat donekonečna...

Ehm, takže. Song, co byste nečekali, že budu mít ráda. Abych pravdu řekla, takovejch je asi docela dost. Přijde na to, jak moc dobře znáte můj hudební vkus. Jestli znáte jen tu ujetou část, jen tu metalovou část, obě části... No, každopádně, pro každou verzi bych tu pár překvapení měla. K čertu, to, co se mi dokáže líbit, překvapí občas i mě OSOBNĚ.

Stejně tak, jako mě překvapilo tohle. Nečekala bych, že se mi to jen tak začne líbit. A za to, že začalo je vlastně zcela zodpovědnej Noel Fielding a moje (teď už předloňská) láska k Mighty Boosh. Takže k Noelovi, pochopte. Ale aby bylo jasno, tohle není z Mighty Boosh. Ne, to byste ode mě totiž naprosto očekávali. Tohle je něco docela, docela jinýho. Ehm, asi vám radši řeknu, co to je. A pak přidám ještě jedno video na vysvětlení.

Tákže, song, který byste nečekali, že budu mít ráda, je...

Muhahahaha...

23. ledna 2013 v 22:52 | Arvari |  Milý deníčku...
Ehm, je vhodné použít jako nadpis ďábelský smích, že ano?

Dobře, já vím, asi moc ne. Ale já mám důvod, no vážně!

To cvičení se konečně zase začíná projevovat. Teda, jasně, ono se začalo projevovat prakticky hned, jak jsem s tím zase začala, tělo se kapku zpevnilo, fyzička začínala růst, bla, bla, bla... Ale teprve teď to začalo pořádně. Vynechám to, že moje váha dneska poprvé spadla pod pro mě prakticky nezlomitelnou hranici 87 kilo, a tentokrát bez střevní chřipky. Vynechám to, že jsem se ráno podívala do zrcadla a jen zamrkala na najednou podezřele široký ramena. To nejlepší přišlo při cvičení.

Možná víte, že už od července se plácám v začarovaným kruhu. Začnu, párkrát cvičím, pak do toho něco přijde, vyřadí mě to minimálně na měsíc a já můžu začít pěkně znova. Teda, tentokrát jsem nemusela, byla jsem ze hry jen necelý tři týdny a fyzička mi zdaleka tolik neklesla. Už jsem to psala, cvičila jsem jen jednou W1, W2 a C1 a zatím dvakrát W3, W4 a C1. Plus dneska W3, na zítra je W4, na pátek C1. Pak s Phase 1 zase končím. Dala jsem si ji za poloviční čas, co bych měla, a zase jsem zhruba ve stejný formě, co jsem byla, když jsem ji končila. Naštěstí.

Dneska jsem se o tom přesvědčila. Víte, kdykoliv jsem od toho července začala znova, když přišlo na kliky, dopadlo to stejně. Sice jsem na tom byla tak mizerně, jako na samotným začátku (poloviční mizernej dámskej klik a pak se s funěním na třesoucích se rukou tak tak zvednout a počkat aspoň tak pět, deset vteřin, než se pustím do dalšího), ale nebyla to ani žádná sláva. Když jsem končila Shred, vysekla jsem deset dámskejch kliků bez zastavení a bez sebemenšího problému (vím, nezdá se to jako moc, ale pro mě je to životní úspěch, fakt!). Po každý pauze jsem jich zvládla jen pár, musela jsem si dát dvě, tři vteřinky a teprve pak jít na další. A pak se to vždycky nějak zlomilo a já začala dělat kliky zase rychle a bez uvažování, jako předtím.

Ten zlom nastal právě dneska. Nejdřív jsem se tradičně pokusila o pár pánskejch kliků tak, jak to má v tomhle levelu bejt (dala jsem tři poměrně mizerný, ale proti jednomu a půl z minulého týdne je to rozhodně zlepšení), pak jsem si klekla a... než jsem se vzpamatovala, měla jsem těch dámskejch za sebou aspoň pět.

Asi nepochopíte, proč mi to udělalo takovou radost. Já to nejspíš sama nechápu. Je to prostě zase takovej pocit osobního vítězství. Hrozně příjemnej pocit. Stejně jako běhat suicides v tempu s Jill, stejně jako vydržet running man celou minutu, stejně jako zvládat fast rope, když třičtvrtě roku zpátky jsem nezvládala ani normální jump rope. Stejně jako ty menší kalhoty, co už nějakou dobu nosím, a schopnost vyběhnout schody do třetího patra se dvěma balíky minerálek v rukou.

Tohle všechno dělám JÁ. Člověk, co byl odjakživa sportovní antitalent, co si radši sehnal papír, jen aby nemusel běhat dlouhý tratě. Člověk, co se skoro smířil s kilama navíc, i když se mu nechtělo. JÁ.

A třeba jednou přijde den, kdy budu pěkně v tempu a bez potíží dělat i pánský kliky.

Nebo třeba něco takhle kouzelnýho...

Asi jsem prostě jen domýšlivá

21. ledna 2013 v 18:56 | Arvari |  Milý deníčku...
Říkám to předem, dneska budu úsečná, protivná a nejspíš ani trochu vtipná. Proč? Protože jsem nasraná. Nasraná, nasraná, nasraná.

Pokud jste si nevšimli, Jeho Veličenstvo Rulc hodil na blog AK ČLÁNEK ohledně možnejch změn v klubu. Možná si vzpomenete na to, jak se na to nedávno v jinym článku (kterej jsem líná hledat) ptal, možná ne. To je jedno, pro účely tohohle výlevu je to naprosto bezpředmětný. Bezpředmětná je ostatně i většina článku a veškerý ty možný návrhy (z nicž některý, jako ten s ikonkou, zcela zjevně vytáhnul z vlastní hlavy, případně jinejch míst, protože pochybuju, že by si někdo, kdokoliv stěžoval na to, že členové nemaj na blogu ikonku AK), důležitá věc, to, co mě tozklepalo a vytočilo k nepříčetnosti, je následující pasáž:

"I u názorů na Autorský klub však platí ono okřídelné sto lidí, sto chutí, a nedá se proto svítit - vždy zde bude skupinka lidí, kterým se klub pozdávat nebude. A možná by nebylo špatné jim vzkázat, zda by pro ně nebylo lepší, aby napnuli svou energii produktivnějším směrem, a místo věčného kverulantství psali raději hezké nové články.
Ano, má drahá nejmenovaná všudypřítomná blogerko, jež nejsi a nikdy jsi nebyla členem, což ti ovšem evidentně nezabraňuje se všude zjevovat a svými osobními útoky a duchem věčného defétismu šlapat po mé práci jako zlomyslné děcko na pískovišti - buď prosím tak laskava, a ponech autorský klub mně, jeho členům a zájemcům o členství, protože nejsi ani jedno z toho. Autorský klub je určitá hra, a kdo nerespektuje její pravidla, neměl by tu hru kazit ostatním."

Tak, vážně, jsem paranoidní, nebo ne? Jsem všudypřítomná blogerka? Co se vůbec ptám, že ano. Však víme, kdo si na něj nejvíc otvírá hubu. A to jsem se u toho předchozího článku v komentáři ovládla a ani nepoužila slova jako 'zasranej kretén', jakkoliv jsem je měla na jazyku, respektive klávesnici.

Víte, pokud jste kdy četli jeden článek na mym psacím blogu, víte, že jedinej důvod, proč nechci do AK, je to, že ho vede Rulc. Teda, doufám, že víte. Všechno to, co v průběhu posledního zhruba roku a půl udělal, čím mě nasral...

Přiznám se, byla jsem naivní. Když vyšel na AK ten první článek, říkala jsem si, že mu třeba ruplo v bedně a začne se chovat aspoň trochu normálně. Nevěřila jsem, ale upřímně jsem chtěla uvěřit. A pak tohle. Naprosto ubohej, sprostej osobní útok ze zálohy. A mimochodem, je fakt vtipný, že v tom článku pičuje o tom, že všichni komentovali hrozně neurčitě, a pak zaútočí na jednoho z mála lidí, co mu vyčet chyby. Jo, to byla ta chyba. To, že jsem ho nevynesla do nebes, ŽE.

Aby mezi náma bylo jasno, když jsem si to přečetla, napadlo mě, jestli by přesun psacího blogu na blogspot a zrušení tohohle byl pro Jeho Výsost dostatečně produktivní. Jenže pak mě napadlo, jak by se na to Rulc tvářil. Hm, no, nešťastnej by asi nebyl. Dost možná i nějakej ten šampus by padnul. Nebo aspoň panák.

Tak víš co, Staníku? Takovou radost ti neudělám. Nezahodím kvůli někomu, jako jsi ty, to, na čem jsem na psacím blogu přes rok makala. Prostě ne. To mi za to NESTOJÍ.

Takže, i když se mi do očí v jednu chvíli fakt tlačily slzy (slzy vzteku, aby bylo jasno, kvůli takovýmu volovi brečet fakt nebudu), zůstávám. A nejen proto, abych mohla Rulce dál vytáčet, aniž by mi moh říct, že se do toho nemám motat, protože nejsem na blog.cz. Víte, proč ještě?

Protože svým způsobem to tu mám prostě ráda. Protože mám ráda svoje čtenáře na psacím blogu. Protože TT je nejen perfektní způsob prezentace, ale jako bonus je to takový literární cvičeníčko, co mě nutí psát povídky. Nebo myslíte, že kdybych těch pět, šest a víc tisíc znaků, co do tý povídky vrazím, radši věnovala rozepsaný knížce, neudělám líp? Jasně, že udělám. Ale já nechci. Protože vím, že když tu povídku napíšu, udělám čtenářům radost. A proč ke mně asi chodí? Protože jim (snad) dělám radost.

Nechci se na ně vykašlat. Nechci je nutit začít chodit jinam. Fakt mi to za to nestojí.

Prostě a jednoduše... Zůstávám. Ale jsem naštvaná.

A teď se jdu věnovat něčemu produktivnímu. Pomrkává tu na mě Gramatické okénko. A pak... Možná by to chtělo napsat Páťu s Lukym...

Jak králíček Duracel

20. ledna 2013 v 21:46 | Arvari |  Milý deníčku...
Jo, přesně tak se dneska cejtím. Prakticky už od rána. Naprosto dokonale hyperaktivní.

Začalo to vstáváním z postele, nesmírně líným (do tří jsem si četla Luck in the Shadows), pokračovalo přes (líné) sezení u počítače... A teď zmizí z hyperaktivity jakýkoliv náznak ironie, co by se tam snad ještě mohl vyskytovat.

Nějakej článek o rychlosti tvůrčího psaní, co jsem četla, doporučoval dát si limit deset minut, a těch deset minut se věnovat výhradně psaní.

"No, za to, že budu psát deset minut, nic nedám, že. A pak bych si nejspíš měla jít dát snídani. Jo, zkusím to deset minut, pak snídaně, pak třeba dalších deset."

*o deset minut intenzivního psaní později*

"Seru na limity. Snídaně počká."

*o zhruba dalších pětatřicet minut později*

"Teď vstanu a půjdu dolů. Pak můžu psát dál. Sice jsem chtěla dopsat kapitolu, ale nevadí."

*o pětadvacet minut a jednu snídani později*

"Konec kapitoly. Tak by mě zajímalo, kolik jsem to jen..."

No, skoro osm tisíc znaků. Za jen o něco málo víc než hodinku. Dopoledne. Ještě před obědem.

Slušná jízda, co?

Myslím, že jsem trhla svůj osobní rekord.

Jo, a pak jsou tu ještě takový detailky, jako že jsem na psací blog vymyslela a naplánovala novou rubriku (Píšeme knížku), napsala do ní první článek, vytvořila ikonky k jednotlivým rubrikám a nastavila je aspoň k lednovým článkům, upekla bábovku, hodila na fler dvoje nový náušnice...

A teď jdu zase psát. Budu muset. I kdybych nechtěla. Jinak mě Múza nejspíš zlikviduje.

Proč jen mám pocit, že ke čtení se zase dostanu uprostřed noci?

Tohle fakt není fér

18. ledna 2013 v 10:03 | Arvari |  Milý deníčku...
Abych to shrnula, prakticky už co sem teď zase začala cvičit, bolí mě pravá noha. Vnější strana, asi nějakej sval. Bolí to při určitejch skocích při dopadu, od včerejška už skoro i při chůzi. Mažu to, stahuju to, snažím se to držet v teple. Bolí to furt.

Zuzu povidala (ano, musela jsem jí to říct, jelikož se, samozřejmě, zajímala, na co potřebuju obinadlo, když jsem se po něm sháněla), že bych rozhodně měla přestat cvičit. Tak na dva tejdny.

Jasně, madam je na sportovní zranění nepochybně expert.

No dobře, možná má pravdu, že bych si měla dát pauzu a tu nohu nenamáhat. Jenže to já si, jak víme, dovolit prostě nemůžu. Ne, nemůžu nechat fyzičku jen tak padat další dva tejdny. Teď jsem tak tak měla na to, abych se v BR po jednom opakování W1 a W2 dostala na W3 a W4. Zejména ta čtyřka byla nehorázná makačka a svaly na prdeli mě bolí ještě teď. Dva tejdny by znamenaly další dávku bolesti a nutnost začít úplně od začátku. A na to já prostě nejsem ochotná přistoupit.

Ani omylem. Dokud to bolí jen tak, jak to bolí, prostě budu cvičit dál. Jen se budu snažit nahrazovat cviky, u kterých to bolí nejvíc. Jako včera, když jsem místo posledního running man dělala radši jen buttkicks, jelikož running man je na tu nohu naprosto vražednej cvik.

Jo, ale mimochodem, zdá se, že moje fyzička nespadla zdaleka tak, jak jsem předpokládala. Jelikož kardio zvládám zhruba na stejný úrovni, jako když jsem Phase 1 poprvý dokončovala. Prostě to zvládám. Zadejchaná, ale jo. A poslední suicides dokážu i nadále běhat v tempu Jillian. (A nejen to, včera jsem je dokonce i trochu 'předběhla', ehm...) Což není zrovna mírný tempo. A víte, kdy jsem poslední suicides POPRVÝ běžela v tempu? Když jsem dělala poslední kardio Phase 1.

Kdybych si na to troufala silově, zopakuju si jednou W3 a W4 a přejdu na Phase 2. Ale jak to tak vidím...

Asi by to nebyl tak docela nejlepší nápad.

Teda, uvidím, jak se tělo bude tvářit na dnešní W3. Ale mám loupej pocit, že to bude bolet...

Sportovní dotazníček

16. ledna 2013 v 11:11 | Arvari |  Aktuální myšlenka
Ačkoliv jsem vám ho slíbila už před týdnem, dodávám ho až dneska. Sportovní dotazníček pokradený od Nikolas. Ehm, hluboce se vám za to omlouvám. Každopádně, tady to je, odpovědi na pár otázek týkajících se cvičení. Tak si pěkně počtěte. A jestli něčemu snad nebudete rozumět... No, bez obav. Já bych před rokem taky nerozuměla... XD

Ehm, jak jen to...

15. ledna 2013 v 16:53 | Arvari |  Milý deníčku...
Vážně nevím, jak jsem se dostala k tomu, že tady na to tak nehorázně kašlu. Půlka ledna a třetí článek, to přece není normální. Přitom na psacím blogu je článků už tak trojnásobek, ještě tak zhruba stejně jich zaručeně bude. A tady nic.

Není to tak, že bych neměla co psát. Mně se prostě psát tak nějak nechce. Nemůžu se k tomu dokopat.

No, možná tak docela o čem ani nemám. Poslední dobou jsem asi tak, no...

Flákám cvičení. Jednou mi bylo blbě, pak jsem byla prostě líná, dneska mě prostě bolí hlava takovým způsobem, že mě v ní bodne a zamotá se ve chvíli, kdy se sehnu a zase narovnám při zvedání ponožky, takže fakt nemám JAK cvičit.

Pravda, včera jsem si mákla při cvičení a ještě při odhrabávání sněhu (což je práce na víc jak půl hodiny), ale to není omluva pro to, jak jsem na to kašlala do tý doby. Ne, vážně, včera jsem byla odhodlaná, říkala jsem si, že budu cvičit, jak jen můžu... A pink. Hlava.

Nemůžu se dokopat vlastně k ničemu, jen sedím u počítače a zabíjím dny. Něco málo napíšu (většinou tak kolem sedmi tisíc znaků, což je naprostá bída), přečtu po blozích pár článků, přidám pár komentářů... A den je pryč. Kdyby se to aspoň dalo vysvětlit tím, že si hraju Sims nebo cokoliv jinýho, ale ne. Já se prostě jen flákám.

Teda, přiznávám, nadělala jsem nějaký náušnice na fler a naházela tam starší, co jsem měla. Je to asi osmnáct novinek za pár dní, a to tu ještě osm párů čeká na nafocení. Výjimečně ne na to, až se dokopu, ale spíš na světelný podmínky. A ty poslední dny nebejvaj slavný.

Jo, kašlu prostě na všechno, ale naprosto. A ani nemám omluvu, proč to dělám. Prostě se mi na to kašlat asi chce.

Takže mě omluvte, jdu se flákat dál...