Prosinec 2012

No, tak je to za náma

26. prosince 2012 v 18:54 | Arvari |  Milý deníčku...
No, zaprvé bych se vám ráda omluvila za to, že jsem vám tu nepopřála k Vánocům. Bylo to v plánu, vážně, ale nakonec jsem toho měla na Štědrej den tolik, že jsem to prostě nestihla. Takže dodatečně, přeju vám krásný Vánoce. A vzhledem k tomu, že zítra odjíždím, tak i šťastnej novej rok.

Pokud chcete vědět, jak jsem si užila Vánoce, bylo to docela fajn. Ještě to míním podrobněji rozebrat na psacím blogu, kam taky hodlám napsat o tom nejdůležitějším dárku, co jsem dostala. Někdy v průběhu večera se to tam naskytne, určitě. Teda, snad. Momentálně mám totiž takovou menší krizi pracovní morálky. V překladu, do ničeho se mi nechce, jen sedět a hrát si Sims, hrát si Sims, hrát si Sims.

U Pinkí na to nejspíš budu mít času až až. Vzhledem k tomu, jak nerada píšu před lidma. I když Patrika a Lukáše asi napsat budu muset, jestli se do tý doby nevrátím. Ach jo, ach jo.

Jo, a ještě před odjezdem si jdu pro nový brejle. Už se nemůžu dočkat, jak zase uvidím a jak se mi nebude prach na sklíčka lepit pomalu magneticky a naprosto neodstranitelně. Probůh, to bude nádhera. Prostě nádhera.

Ehm, no... Ozvu se nejspíš až po Novým roce. A v průběhu možná na psacím blogu. Nebo na facebooku psacího blogu. Jak to vyjde. Patrik a Lukáš budou zaručeně, a asi i jedno aktuální Gramatický okýnko.

Takže... se asi mějte. Užijte si Silvestra, dávejte na sebe pozor... A já se zas ozvu, až přijedu...

Mám pocit, že se nezastavím

22. prosince 2012 v 20:15 | Arvari |  Milý deníčku...
Přesně od minulýho pondělí jsem necvičila. Abych pravdu řekla, docela mě to točí. Cítím se slabší, cítím se povolenější, celkově na pytel. Nemluvě o tom, že až budu po Vánocích zase chtít začít, můžu Body Revolution rozjet zase pěkně od začátku, jelikož pětku a šestku vážně, vážně, vážně nedám. Momentálně bych měla chuť se na to všechno vybodnout. Mám pocit, že nemám na to, abych se rozjížděla znova, už potisící.

No, uvidím, co budu říkat, až po Vánocích a Silvestru vyšplhají číslíčka na váze zase někam vysoko, někam, kde rozhodně nemají být. Pak asi budu mluvit o něco jinak. Asi...

Každopádně, necvičím, ale rozhodně se nedá říct, že bych se flákala. Dodělávala jsem cukroví, uklízím si pokoj, uklízím taky nahoře v obýváku... Neptejte se, stejně to nepochopíte. Nejspíš. Prostě tu musím udělat trochu pořádek. Což je mnohem namáhavější, než bych čekala.

A vážně mě to nebaví.

A to ještě musím udělat kokosový kuličky (zítra, dneska si jen udělám hmotu, aby přes noc ztuhla), doklidit, zabalit dárky, co poveze táta na Štědrej den k babičce, nachystat se na odjezd k mamince, udělat bramborovej salát pro tátu se Zuzanou (jelikož táta ten Zuzanin humus na Vánoce žrát odmítá) a odjet k mamince.

Jo, a pak taky napsat na psací blog povídku na TT, ale k tomu se mileráda dostanu až dneska v noci.

Mám pocit, že celý dny jen někam lítám, a když nelítám, bolí mě hlava. Nebo lítám A bolí mě hlava, což je obzvlášť příjemný.

Ne, to není předvánoční stres. Jen předvánoční shon. Protože i když se to nezdá, já se nestresuju. Zatím. Já se začnu stresovat teprve ve chvíli, kdy mi na Štědrej den něco vleze do sledování Šíleně smutný princezny.

Protože NIC mi nemá právo lízt do mojí vánoční pohádky, jasno?

Mám naprosto úžasnou dietu

18. prosince 2012 v 0:50 | Arvari |  Milý deníčku...
No vážně, dvě kila za zhruba šestatřicet hodin. Naprosto žádnej pocit hladu a žádný cvičení. Klidně u ní můžete pít i colu. Zaručeně funguje!

Asi v tom cejtíte nějakej háček, co? Jasně, vždyť Arvari přece není typ, co drží diety, Arvari se mučí s Jillian a není schopná odepřít si sušenku ke kafi. Přece by nezačla jen tak...

Ne, nezačla. Jen se jí vymstilo to ochotný pomáhání. Ve stručnosti, u malý sestřenky ve školce se rozlezla střevní chřipka, babička ji nějak chytla a Arvarinka... No víte jak, já taky musím mít všechno, co vidím.

Takže noc ze čtvrtka na pátek jsem prozvracela, naprosto nespala, svíjela se bolestí břicha a jak se blížilo ráno, tak trochu i poklidně halucinovala v horečce, na kterou si nemělo smysl brát prášek, protože by neměl čas zabrat. Ale aspoň jsem v sobě tou dobou už udržela aspoň malou trochu vody. A dokonce i slazený minerálky, jediná sladká věc, co jsem u sebe měla.

V pátek jsem za celej den pozřela jen litr a půl coly (po který moje tělo dopoledne, když jsem se po dávce paralenu přece jen trochu vypotila, přímo řvalo, to víte, rychlá sacharidová energie) a jeden naprosto suchej loupák. Na víc jsem si ani omylem netroufala, nemluvě o tom, že jsem ani neměla hlad. Vážně vůbec. Párkrát jsem si lokla coly a žaludek byl plnej.

V sobotu jsem toho snědla už o něco víc, kupříkladu nesmírně mňam třetinu pytlíku suchý rejže a odhadem tak padesát gramů v troubě nasucho grilovanýho vepřovýho masa, jen mírně osolenýho. K večeři pak totéž. No, a přes den pár kousků cukroví, ale jen nesmírně váhavě. Stejně to Zuzanino tolik nemusím a naše jsem, ehm, měla píct v pátek.

Včera... Včera jsem poznala, jak příjemnej může bejt hlad. Ne v tom smyslu, v kterym je příjemnej anorektičkám, ne. Já se cejtila příjemně prostě jen proto, že jsem ten hlad CEJTILA a mohla ho zahnat, protože dva dny předtím jsem jedla jen proto, abych něco snědla, ne, že bych snad cejtila potřebu. Ta přišla právě až včera. Ten chleba s máslem jsem si moc užila, vážně.

Dneska už mi zase bylo divně a hlad jsem do odpoledne neměla, ale to mohlo bejt i tím, že mě ráno bolela hlava, případně tím, že jsem od deseti až do pěti konečně pekla to cukroví pro nás (linecký, vanilkový rohlíčky, pracny), a když něco vařím nebo peču a trávím nad tím víc času, hlad prostě nedostávám. No, i když tu bolest břicha to nevysvětluje. Možná bych se prostě měla snažit jíst normálně.

No, uvidíme zítra. To budu v Hradci, jedu na vánoční trhy a vybrat si nový brejle, když už jsem si teda došla na oční. Každopádně, ve městě asi budu i jíst. Takže se uvidí, co si dám. A jak mi to sedne. Jde jen o to, aby se mi po tom nezvedl žaludek, že jo...

Ehm, jo, a... Proč že je to dieta? No, řekněme, že mě docela trápilo, že se nějak nemůžu dostat pod 87 kilo, ať se snažím jakkoliv. Ve čtvrtek ráno jsem kupříkladu měla 87,3. Teď, no... Dostala jsem se. A to o dost. Dneska ráno jsem měla 85,2. A zhubnul mi obličej.

Jaká škoda, že se mi zaručeně zpomalil metabolismus a přicházím o svaly, že ano.

A jaká škoda, že to na tom čísle nevydrží...

Drhaný náhrdelník 'She's a Rainbow'

16. prosince 2012 v 17:29 | Arvari |  Tvůrčí záchvaty
Dlouho jsme tu neměli žádný tvůrčí záchvat, co? No, jeden vám nesu. Je to náhrdelník, dneska dokončený, dneska nafocený, dneska nahozený na fler... A tam nadále ignorovaný. Ani jedno srdíčko, ani jeden komentář, prostě vůbec nic. Pokud mám říct pravdu, vzhledem k tomu, co dal práce, docela mě to deprimuje. Na druhou stranu, ty fotky nejsou nejlepší, to chápu. Ehm, no... To je jedno. To, že náhrdelník už pár hodin nevzbudil žádné ohlasy, je důvod, proč ho sem házím tak brzo,místo toho, abych čekala tradičních několik, ehm, týdnů až měsíců. Prosím, řekněte, že se líbí aspoň vám...

Jsem hodná vnučka

12. prosince 2012 v 16:49 | Arvari |  Milý deníčku...
Aneb Kterak se z 'Přijdu ti pomoct s cukrovím' stalo 'Přijdu ti upíct cukroví'.

Babička je už pár tejdnů nachcípaná. Původně jsme měly píct cukroví spolu. Skončilo to tak, že jsem většinu práce udělala já. Těsto už teda bylo hotový, uznávám. Ale vyvalování, vykrajování a částečně i hlídání trouby byla moje práce. Babička jen seděla a slepovala. Linecký, to je zatím všechno, co máme. Ale taky jsme na tom dělaly jen něco málo přes dvě hodiny. A toho cukroví je dost...

A možná tam teda ještě dneska půjdu. To jen babička je teď v Hradci. Dá mi vědět, až se vrátí. Pokud se jí ještě bude do pečení chtít. I když, ne, že by se nutně muselo chtít JÍ, že ano. Mělo by se chtít především mně... Což se mi sice vyloženě nechce, ale na druhou stranu nemám nic proti tomu, abych to udělala. Takže asi tak.

Stejně se doma budu leda flákat. Cvičení dneska už nepadá v úvahu. No co, tak zítra. Možná.

Mimochodem, včera jsem byla na očním. Příští tejden si jedu vybrat nový brejle. Stejně dipotrií jako teď, což je dobrý. Znamená to, že moje oči se za posledních pár let nezhoršily. Což teď, s dovolením, zaklepu. 3,75 a 4,75 mi jaksi, ehm... stačí. Komu by taky nestačilo, ve dvaadvaceti...

Ehm, no... Jo. Tak asi tak.

Pardon, nějak teď v životě nemám přehnaný množství novinek, se kterejma bych se chtěla svěřit. Tedy, teď. Možná to sem napíšu večer. Nebo zítra. Až zjistím, jestli jsem to sem už psala, nebo ne...

Nehoří mi zadní strany rukou?

8. prosince 2012 v 23:51 | Arvari |  Milý deníčku...
Sedím v jediný poloze, ve který FYZICKY dokážu psát. V tureckým sedu, lokty opřený o kolena. Psát ovšem tak vydržím jen tak dlouho, dokud nezačnu psát moc intenzivně ane přestanu držet ruce uvolněný. V tu chvíli mě začnou neskutečně pálit a táhnout tricepsy.

Mimochodem, včera jsem úspěšně zakončila Phase 1 a dneska jsem tudíž poprvý cvičila Workout 5 z Body Revolution. Ehm.

Jak jen bych to řekla.

Chápu, Jillian se nesnaží zabít přímo MĚ. Ona se prostě jen snaží vyhladit celou populaci týhle planety. Takže jí to všechno přece... nemůžu mít za zlý.

MÁM.

Protože tohle fakt bolí. To jako... Hodně bolí. Čert vem přední strany stehen, ty jsou jen lehoulince nepříjemný. Nepatrnej problémek ve srovnání s hořícím tricepsem a značně napnutými svaly na hrudníku.

Já vím, bude to lepší. Až se do toho zase trochu dostanu. Víte, až budu ten workout cvičit počtvrtý a naposledy, těsně předtím, než přejdu zase na sedmičku, která mě bude moct zabít zcela novým způsobem.

I když, jedno musím říct. I když to teď tak bolí, i když to hodně bolelo i v průběhu, i když jsem to v polovině vážně měla chuť vypnout, jelikož jsem si říkala, že další dva circuity prostě nedám, ani kdybych se zbláznila... Prostě jsem to dala. Jen s pár zastaveníma se. Pár krátkejma pauzičkama v okamžicích, kdy jsem vážně, VÁŽNĚ nemohla. Jinak jsem cvičila. Občas trochu lehčí modifikaci, ale cvičila. A dokonce jsem udělala i pár krajně mizernejch polovičních pánskejch kliků.

Svým způsobem... Svým způsobem jsem na to, jak mi to dneska šlo, vážně hodně hrdá. Svým způsobem jsem se cejtila (a vlastně se cejtím) dost... silná. I když to zní vcelku kýčovitě. Protože já to zvládla. Vážně zvládla. Na začátku dubna jsem nedokázala udělat ani půl DÁMSKÝHO kliku. Hned jsem šla k zemi. Na začátku dubna by mě tohle vážně, zcela bez přehánění, zabilo. Dneska ne. Jakkoliv jsem to po docvičení tvrdila.

No, uvidíme, co budu říkat, až zítra docvičím Workout 6.


Myslím, že potřebuju sex

6. prosince 2012 v 10:18 | Arvari |  Milý deníčku...
Mladší ročníky a puritáni laskavě zapomenou, že ten nadpis četli, a nečtou ani článek, jelikož se jim nebude zamlouvat. Tedy, nejspíš. Vybrané mladší ročníky nechť si ho klidně přečtou, ono většinu z nich stejně nemůžu zkazit, tak co. Pokud vás to přestane bavit, po pár odstavcích už se začne řešit něco jinýho, takže, no.. Klidně sjeďte tam.

Každopádně, vážně. Nestačí, že slintám nad náhodnejma fotkama pěknejch dlouhovlasejch kluků na facebooku (a ještě když jsou podobný tomu, jak si v hlavě představuju sexy hlavního hrdinu toho, co mám momentálně rozepsaný, kurva fix), vždyť kdo si občas tak trochu neslintne.

Nestačí, že do toho rozepsanýho tiše a nenápadně chystám několik erotickejch scén, což spolehlivě znemožní, aby cílová skupina byly pubertální holky, jakkoliv pubertální holky tohle, ehm... téma s oblibou čtou.

Ne, mě ještě napadají naprosto stupidní a nevhodný myšlenky. Vrcholem všeho bylo, když se mi v hlavě zničehonic vynořila věta 'Jak asi líže Jillian?'.

(Pakliže nemáte všechny informace, co mám já, což asi nemáte, Jillian je bi (nesmírně sympatické) a momentálně žije s ženou. A mají dvě děti.)

No... Nic. Radši necháme můj šílející mozek na pokoji. Máme tu ještě jednu věc k řešení.

Dlouho jsem nepsala o tom, jaká je Zuzu kráva, co? Ani o její kuchařské (ne)schopnosti. No, myslím, že systém 'budu se jí snažit co možná nejvíc vyhejbat' spolu s propracovaným seznamem bezpečných (a někdy i chutných), rizikových a krajně nebezpečných jídel nese své ovoce. Dokonce můžu s klidem prohlásit, že poslední dobou mě ta slepice ani nesere. MOC.

Ale je fakt, že teď mě teda trochu i dožrala.

Víte, je to asi měsíc, co jsme dali vykastrovat jednu z koček. Julii. V pondělí se dávala další, Emily. Rozárka se dávat nebude, jelikož tatínek se nechal slyšet, že by bylo fajn mít na jaře třeba koťata, protože je s nima sranda. Krom toho, minulý jsme bez potíží rozdali. V případě jednoho i nedobrovolně. No, já proti koťatům nejsem, že ano, ale mohla jsem to říct nahlas? Nemohla.

Každopádně, je to takhle. Když Zuzana před měsícem přivezla domů vykastrovanou Julii, budila mě kvůli ní v sedm ráno. Abych ji pohlídala a dala jí trochu žrát a tak. Koupila kapsičky a každý ráno dávala kočce masíčko. Bla bla bla. Julie je její miláček.

Když v úterý ráno přivezla Emily, buzení se nekonalo, i když ví, že mi na tý kočce vážně hodně záleží. Samozřejmě jsem díky tomu měla v devět ráno skoro infarkt, když jsem přišla dolů a kočka NIKDE. Až pak mě napadlo, že když se cítí nejistá, schová se pod stůl. Ale to už jsem byla na půli cesty nahoru, abych Zuzaně hystericky zavolala. Emily jsem musela kapsičky koupit JÁ. Kupovala jsem je hned v úterý, ale není to tak, že by Zuzana viděla, že jsem koupila, a proto je nekupovala. Ona v to úterý byla na nákupu taky. A nepřivezla nic. Hm, nebo možná koupila a někam zahrabala konzervu albert kvality... No, ono je to vlastně jedno, jelikož kočce stejně dávám maso jen já. Proč? Protože Emily se Zuzana bojí. Jo, ona se bojí zakrslý a hubený kočky, co by se efektivně neubránila možná ani křečkovi. Proč? No protože Emily je plachá a nerada se nosí tak, jak se jí to nelíbí, takže se vždycky, když ji člověk vezme, snaží přetočit tak, aby jí to vyhovovalo, a někdy u toho holt nechtěně člověka drápne. Hrozně zákeřný. Rozhodně důvod k obavám.

Ale co se divím. Podle Zuzany jsou totiž všechny kočky naprosto stejný, že jo. Co na tom, že každá má naprosto odlišnou povahu. Zuzana je ani omylem neumí respektovat. A má ráda jen ty, co za ní poslušně jdou a nechají se vyhodit bez toho, aby na ně musela sáhnout. (V překladu ty, co na 'čičí' vyběhnou z baráku a pak se hrozně diví, že nic nedostanou.)

Já bych ji někdy vážně s chutí nakopla, věříte?

Nejsem já blbá?

4. prosince 2012 v 22:15 | Arvari |  Milý deníčku...
Rok se s ním prakticky nebavím. No, prakticky, ehm... Rok se s ním nebavím. Rok jsem na něj nasraná.

Pak se milostpán jakože ctěně ozve. Skoro si nepíšeme. Ani stopa po tom přátelství, co tam dřív bylo, o něčem jinym ani nemluvim. Teda kromě pár blbejch vtípků ohledně relaxace a tak podobně.

No more yesterdays, no more silly jokes about the things we said.

(Teď schválně, kdo pozná, z kerýho je to songu, aniž by musel použít Google. Snad nikdo. Možná ani s tim Googlem.)

Pak mi napíše, že by chtěl něco objednat z ebaye. Červenou barvu na vlasy, abych byla konkrétnější. Fakt hezkou červenou.

No, nejen, že jsem mu to objednala. Já mu ještě našla, kde to bude mít levnější, aby zbytečně neutrácel.

Mimochodem, ten nadpis je jen řečnická otázka.

JSEM blbá. A kurva dobře to vím.