Listopad 2012

No jo, já vím, že to zanedbávám

29. listopadu 2012 v 0:26 | Arvari |  Milý deníčku...
A vím, že to zanedbávám vážně hrozně. Když já prostě nějak... Nemám tak nějak docela náladu něco psát. Ono vlastně pořádně není ani co.

Pořád jak debil cvičím, když mám příležitost, pořád se u toho stejně potím (oprava, potím se VÍC než obvykle), jinak... pořád nic. Měla jsem svátek, dostala jsem pár dárků a nějaký ty peníze. Můj vtipný bratr mi věnoval dva hrnky, jeden s kachnou, jeden s krávou. Měl na to i super výmluvu. Že prej až mu ten s krávou rozmlátím o hlavu, aby mi aspoň jeden zbyl. Nerozmlátila. Jsou docela hezký. Od maminky jsem krom datadisku Sims dostala ještě formu na muffiny. V pondělí byly muffiny. U otce sklidily úspěch, Zuzu pičovala, že ona věci s čokoládou nerada. Její problém, abych tak řekla.

Jinak, jinak... S Aleksim jsem si psala v sobotu, když jsem se mu sama musela ozvat, a v neděli, kdy se ozval on. Od tý doby zas kulový, jen mi lajknul na facebooku pár odkazů a něco málo okomentoval. (Mám dneska hrozně nostalgickou náladu. HIM, původní formace Negative, JWRA, nic přede mnou není v bezpečí. Dokonce ani Rasmus ne. Sedím a fňukám, že už nejsou takoví, jako byli. I když u vlasopéráka je mi to popravdě vcelku u prdele.)

Všímáte si? Aleksi. Ne bejvalej, ne zasranej kretén... Zastřelte mě rovnou, jo?

Zcela volná asociace, která v červnu fungovala přesně opačným směrem: 'Alek si vyslouží svůj luk' Název jedný z prvních kapitol Štěstí ve stínech. Tehdy mě to přimělo párkrát zamrkat. Ach jo, škoda, že si Alek luk vysloužil tím, že Seregilovi zachránil kejhák, a ne tím, že... No nic.

"I followed you over half the earth to Rhiminee for no other reason than you asked me to! I saved your damn life twice before we even got there and how many times since? I stood with you against Mardus and all the rest. But now, after moping around all summer, you decide you're better off without me?"

To jen kdyby čtenáři snad váhali, jestli Alek může bejt buzna. Může. Velká.

Myslím, že bych radši měla jít spát...

Nebojte, ještě mě nezabila...

25. listopadu 2012 v 10:14 | Arvari |  Milý deníčku...
I když uznávám, že podle toho, jak mlčím, by se vám to nejspíš mohlo zdát. No, kdo sleduje psací blog, ten ví, že ve skutečnosti já všechno, jen ne mlčím. Tam jsem tenhle týden byla docela akční...

No, takže, žiju. I když upřímně vůbec nevím, jak dlouho u tohohle stavu vydržím.

Dneska jedu na oběd k mamince. Dostanu od ní novej datadisk k Sims (Obludárium, muhahaha, města plná příšer čekají), takže v nejbližších dnech očekáváme prudký pokles pracovní morálky. Klika, že Patrika s Lukášem na čtvrtek už mám, protože jinak by byla kapitola značně ohrožená. Ale cvičení nebude, k tomu se musím vždycky nějak zvládnout vykopat. Protože... prostě musím. Váha se mi po víc jak týdnu hnula o něco málo dolů, tak to nemíním jen tak zahodit.

Zítra si dám kardio, co bych teoreticky měla dělat dneska. Teoreticky. V úterý 'odpočinkovej' den, jedu k babičce na oběd, vzhledem k tomu, že dneska mám svátek. (A teď očekávám gratulace. O=) ) Středa workout 3, čtvrtek workout 4, pátek cardio 1. A pak...

Pak to bude ošklivý.

Protože čistě teoreticky je to moje poslední cvičení phase 1, poslední cvičení prvního měsíce. Víte, co to znamená? Že pak bych měla začít cvičit phase 2. A VÍTE, co to znamená?

Workout 5. Workout 6. A co je nejhorší... CARDIO 2!

Upřímně, vážně nevím, jestli jsem na to připravená. To, co dělám teď, mě dokáže vcelku efektivně vyřídit na docela dlouhou dobu. Ale na druhou stranu, nikdy jsem si nepřišla připravená ani na změny Shredu, a vždycky jsem to zvládla. Vrátit se můžu vždycky.

Co já vím, třeba bude pětka a šestka ve finále jednodušší, stejně jako oproti dvojce byla snazší trojka shredu.

Hm. Já prostě nikdy nepřestanu bejt naivní...

Lepší než minule? Ano.

19. listopadu 2012 v 12:46 | Arvari |  Milý deníčku...
Pořád příšerný? ANO!

I když, aspoň tentokrát nemám těsně po docvičení pocit, že to se mnou co nevidět sekne. Ten jsem měla BĚHEM cvičení. Několikrát. Asi bych si měla zvykat, jelikož tohle bude už jen a jen horší.

Ach jo, asi bych měla pořád přestat žvanit o Jillian, co? Čtení o mym utrpení vás už dávno nemůže bavit.

Ale, co si to nalhávám. Samozřejmě, že vás baví. Nic člověka nepotěší tak moc, jako cizí neštěstí. No, tak další milý novinky...

V pátek se mi ozval můj milovaný strýček, chovatel exotického ptactva. Že v sobotu navečer přijede Francouz, se kterým spolupracuje, a že potřebuje překlad. Zase.

Překlad z ANGLIČTINY, aby bylo jasno. Protože ten Francouz je jeden z těch pár, co díkybohu anglicky docela umí. Oproti tomu Petříček neumí ani kváknout, takže na to zneužívá mě. Pročež jsem v sobotu strávila několik hodin velice milým tlumočením věcí, co mě naprosto nezajímají. No, aspoň jsem za to dostala večeři, že ano.

A v neděli jsem vstávala o půl sedmý, abych tam před sedmou zase byla, protože Francouz si nechal u Petra ptáky, co vyzvedával v Německu. A Petr vážně neumí anglicky ani tak, aby ho ráno vypakoval. Takže jsem se naprosto nevyspala kvůli ani ne půlhodině. Super, jen co je pravda. Ale dostala jsem zaplaceno. Tisícovka za pár hodin večer a třicet minut ráno, to docela jde, ne? Jo, to víc než jde...

A mimochodem, po dlouhý době se ozvala ta nejpravděpodobnější osoba, co se ozvat mohla. I když se nejdřív neozvala mně osobně. Neozval, abych byla přesnější. A teď ho mám v přátelích. Zase. A v sobotu jsem strávila nějakou dobu nepodstatným žvaněním o ničem a tvářením, se, že se nic nestalo a vůbec neuběhl skoro rok od doby, co jsme spolu komunikovali naposled. A jako by mě neměl přes třičtvrtěroku na facebooku zablokovanou.

Asi začínám mít v hlavě bordel. No, dobře. To už dlouho...

Cítím drobné zlepšení

17. listopadu 2012 v 10:24 | Arvari |  Milý deníčku...
Po víc jak dvou týdnech to je, ehm...

No, vlastně se nemůžu rozhodnout, jestli je to málo nebo hodně.

A nemluvím teda teď o zlepšení v silový oblasti, jelikož toho jsem si všima rozhodně už po týdnu. Po ani ne dvou jsem najednou zase dokázala udělat víc dámskejch kliků za sebou. A nezdálo se, že u toho nutně vypustim duši. Zázrak.

Každopádně, včera jsem měla kardio. Kardio nenávidím. Mám pocit, že jsem to tu už říkala. Několikrát. Kardio je prostě nepřítel. Neudejchávám to. Moje kondička je mizerná, když přijde na idiotský poskakování sem a tam.

Ale včera to bylo... Lepší.

Abyste rozumněli, kardio pro první fázi (takže první měsíc) spočívá v osmi cvicích prováděných zhruba po minutě, ve třech sériích. První čtyři nejsou těžký, spíš je to takovej oddech, následuje jeden dost těžkej, jeden trochu lehčí, další trochu těžší, ale zvládnutelnej, a jeden (sebe)vražednej. Taky se to jmenuje suicides, že ano.

Obvykle na začátku v klidu dám ty první čtyři, ale ten pátej už tu minutu dělat nevydržím. Prostě to nejde. Minimálně jednou se aspoň na vteřinku nebo na dvě zastavím. Obvykle.

A včera, než jsem si stačila uvědomit, co se děje (což je jen dobře, protože v tu chvíli by to přestalo jít), jsem to idiotský poskakování zvládla celou tu zatracenou minutu. Tak nějak... docela bez potíží.

Ovšem ten zbytek byl úplně stejně zabijáckej, jako obvykle. Samozřejmě. Hádám, že fakt nemůžu čekat, že to někdy budu zvládat v pohodě a s úsměvem. A suicides ještě v jejich tempu. To se prostě nestane.

No, minimálně ještě pár měsíců...

Umřu, umřu, umřu...

16. listopadu 2012 v 11:05 | Arvari |  Milý deníčku...
Tedy, samozřejmě pouze za předpokladu, že se to už nestalo. Což považuju za dost pravděpodobný.

Workout 4 není tak příšernej jako workout 3. Jako by si Jill uvědomovala, jak moc ve trojce všem odrovnala ruce, takže do čtyřky toho na ruce tolik nedala. A to tam má bejt cvičení na bicepsy. Teda, nechápejte to zle, ono tam JE, ale trochu víc se to soustředí na zadní stranu stehen, zadek a lehce boky. A občas i břicho, jasně. A v mezičase ty bicepsy a záda.

Takže když si to shrneme, včera ráno mě bolely ruce, ramena a horní část zad. Teď mě jako milý bonus bolí ještě svaly na prdeli. Jillian si může gratulovat. Ani nevím, jestli dneska dám kardio. Mozek mě od rána přemlouvá, abych se na to vybodla a radši se šla naložit do vany plný horký vody. Ale tím ničeho nedosáhnu, že? Ne, však já půjdu. Jen...

Řekla jsem kardio? Ach, ano, kardio. No, kardio minutky v těch workoutech taky jsou. Když jsem na to koukala, málem jsem se smála. Boxing? Brnkačka. (Ne když vám čtyři cviky právě odpravily ruce.) Jump rope? Vždyť to cvičím od prvního Shredu, proboha! (*síp* *síííííp*) Fast feet? To je přece v normálním kardiu, taková odpočinkovka, no problem. (Zabte mě, zabte mě, PROSÍM!) Skaters? V rozcvičce druhýho workoutu mi jdou skvěle. (V rozcvičce druhýho workoutu nemám za sebou už pár cviků na zničení stehen.) A nějaký hopkání ze strany na stranu, to přece nemůže bejt... (MŮŽE!)

Abych to zkrátila, asi jsem se kapku, ehm... Přecenila. Takže kdo mi přijde na pohřeb?

Nikdo?

Tak abych šla na to kardio, že ano...

YOU ARE NOT PREPARED!

14. listopadu 2012 v 13:24 | Arvari |  Milý deníčku...
To jen abych citovala jednoho ze svých oblíbených záporáků. Nemyslím Jillian, ale Illidana Stormrage. Víte, toho z WoWka.

Hm, teď jsem si všimla, Jillian, Illidan... Ne. To rozhodně nebude náhoda.

Pokud vás zajímá, kdo z těch dvou je horší... No, já nikdy nezastávala rozšířenej názor, že Illidan je ZLEJ. Na druhou stranu Jill...

No, dneska jsem se vrhla na ten workout číslo tři. Docvičila jsem ho před víc jak půl hodinou, ale ještě jsem se nevzpamatovala. Je to vážně naprosto brutální masakr.

Moje ruce bolí. Nesmírně bolí. Prakticky celý cvičení si neodpočaly, skoro pořád jsem se o ně musela aspoň TROCHU opírat, v ideálním případě HODNĚ opírat, případně aspoň zvedat činky. Měla jsem paže a ramena jako v plamenech, a ještě pořád mám.

To cvičení je... KRUTÝ. Vyloženě KRUTÝ. Podstatně krutější, než se při letmým prolítnutí na počítači zdálo. Je... brutální. Namáhavý. A ještě teď se mi z něj trochu točí hlava.

Vážně, jsem... minimálně polomrtvá.

A to se mi ty první dva levely zdály snesitelný. Kdo měl tušit, že jí najednou rupne v bedně a tak brutálně to ztíží?

...

No jo, já vím, měla jsem to vědět.

Je to JILLIAN!


Vidíte tu nenápadnou trojku vpravo dole? To znamená workout 3, ano. Tenhle cvik tam je. Po třech circuitech, co jsou všechny na ruce naprosto brutální. A ano, stojí se u toho na jedný noze. A za chvíli zase na tý druhý. A za další chvíli zas oboje. Čtyřikrát během pár minut zvedání rukou do úrovně ramen a zpátky. Brutální, brutální, BRUTÁLNÍ... No, ten její vražednej výraz asi mluví za všechno, ehm.

Moje zpocená mrtvola

12. listopadu 2012 v 13:27 | Arvari |  Milý deníčku...
Tak si tu tak sedím, rozklepaná po posledním workoutu dva, pojídám banán na doplnění energie a přemýšlím, jestli bych si tu jedničku a dvojku neměla přece jen ještě jednou zopakovat. Asi ještě uvidím po zítřejším kardiu.

Víte, na jednu stranu hrozí, že až se vrhnu na workouty tři a čtyři (což, jestli to dobře půjde, bude nejpozdějc ve čtvrtek), velmi bolestivě zemřu (to vím, jelikož jsem si workout tři projela na počítači a už jen dívat se na to bylo... šílený), na druhou stranu jsem workouty jedna a dva cvičila tolikrát (nejen teď, i předtím, když jsem na to chtěla najet), že nechci nic jinýho, než se toho konečně zbavit.

No, asi to prostě udělám. Však ono si to tělo nějak zvykne. Rychlejc, když dostane pořádně zabrat. Se Shredem šoková terapie taky vyšla. A navíc, ten třetí workout, i když to bude vážně bláznivá jízda, se mi LÍBÍ.

(Poznámka: Až ho budu cvičit, budu určitě mluvit jinak. Ehm.)

Ale tak co. Už je to pár měsíců, co jsem Jillian naposled nazvala nějakým sprostým slovíčkem. Je nejvyšší čas to napravit.

A navíc... V pátek večer a v sobotu odpoledne jsem si prodělala dvě velice příjemné migrény. A to, co se běžně projevuje nevolností a nechutenstvím, u mě vyvolává vlčí hlad a tendenci sežrat všechno, co mi přijde pod ruku. Takže v neděli ráno jsem měla zničehonic kilo nahoře.

Pročež asi bude o něco LEPŠÍ dát si trochu víc do těla. Nechat se trochu zmasakrovat.

Myslím, že workout čtyři bych asi předběžně projíždět neměla...

Tak mi došlo...

10. listopadu 2012 v 1:05 | Arvari |  Aktuální myšlenka
Léto 2013.

Můj osmej MoR.

Právě jsem si to pro jistotu přepočítala. Na prstech.

Vážně je to tolik?

No, asi jo. Poctivě každej rok od doby, kdy mi bylo šestnáct.

Kurva...

Jasně, že pojedu zase. To je povinnost.

Protože, kurva, jestli tam fakt bude AVANTASIA...


Tak budu Daronovi líbat nohy. A ochotně zapomenu i na tu jeho letošní Najtfišáckou 'pikošku'.

Prosím, prosím, prosím. Já chci Avantasiu.

Vždyť jsou to, hm... Teprve čtyři měsíce, co jsem Sammeta viděla na pódiu naposledy, že ano...

Myslím, že mi přeskakuje

7. listopadu 2012 v 22:29 | Arvari |  Milý deníčku...
A nejen proto, že jsem vypila něco přes litr zelenýho čaje, což na mě má (po tak půl roce, co jsem ho nepila) dost šílenej vliv. Přijdu si vážně jako sjetá. Nebo dost opilá. Motá se mi jazyk a mám neodbytnou potřebu všemu se hihňat. No, teď je to teda už o fous lepší, ale bylo to hodně špatný.

No, i když teď, když byl ve Věřte nevěřte upír, jsem se zasmála a řekla: "Eliáškůůů." Což asi nikdo nepochopí. Teda krom Tary, Tara pochopí moc dobře.

Nicméně, přeskakování se projevuje i jinak. A nejen dnešní, dlouhodobý. Jak jinak než tím, že mi šibe, si vysvětlit, že já, která jsem vždycky prohlašovala, že nechci bejt hubená, mám najednou neodbytnou potřebu mít vyrýsovaný svaly na rukou a na břiše? Proč jinak bych doufala, že jednou budu mít sixpack, co nebude tvořenej jen ohejbajícím se tukem? A proč bych najednou slintala spíš nad vypracovanějšíma tělama?

Jestli ji v Praze nezahrajou, budu zklamaná

5. listopadu 2012 v 23:21 | Arvari |  Trocha kultůry
Že Joakim má Česko rád, to víme. Byla odsud jeho maminka, jezdil sem k babičce (nevím proč, ale ta představa mě děsí), umí naprosto dokonale říct 'Ještě jedno pivo' (jak předvedl na posledním MoRu) a zazpívat Ententýky (jak předvedl na tom předchozím, co na něm byli).

A stejně jsem si říkala, během prvních poslechů alba Carolus Rex, jestli mi někdo něco nenasypal do pití, když ho v songu 1648 slyším zpívat 'Karlův most'. Pustila jsem si to znova, pořádně poslouchala... Pořád to tam bylo. Tak jsem si našla text. A bylo to i tam.

Königsmarck lost, stopped him at Karluv Most.

Hezký. Moc hezký. Zejména to, jak perfektně to říká. Když pomineme, že ů vyslovuje krátce. Na čemž teda není nic divnýho, protože, no... by mu to pak nesedělo tempem, že ano.

Mlčím, už mlčím, než začnu blábolit jako u minulýho článku. Prostě tady je jeden z mejch oblíbenejch songů, co na Carolus Rex jsou. I když, pravda, na tom albu moje oblíbený songy drtivě převažujou...

Sabaton - 1648