Říjen 2012

Nesnáším...

31. října 2012 v 20:02 | Arvari |  Aktuální myšlenka
Nesnáším svoji informovanost.

Nesnáším to, že vím věci, který naprosto nemám důvod vědět.

Nesnáším, že když o tom slyším, vždycky si v hlavě řeknu, proč je zrovna tohle blbost, ale nahlas to říct nemůžu.

Nesnáším, že mi kvůli tomu vadí i jeden z oblíbenejch seriálů.

Nesnáším důvod, proč to vím.

A nesnáším, že to sem píšu, když bych vůbec neměla.

Ale já to napsat potřebovala. A stejně to nikomu nedojde, tak co...

It doesn't hurt SO bad...

31. října 2012 v 14:06 | Arvari |  Milý deníčku...
Ano, čekala jsem to mnohem horší. Čekala jsem, že to bude peklo. Faktem je, že když jsem se včera vzbudila, nebylo to zas tak nepříjemný.

Bolest břicha, zjevně způsobená kuchařským umem paní Zuzu (halušky z pytlíku s omáčkou z tavenýho sýra, co byl v ledničce už... radši nevím, jak dlouho), byla podstatně nepříjemnější než bolest SVALŮ na břiše. No, i lehká bolest hlavy, co mě sužovala, byla skoro nepříjemnější...

I přes to břicho jsem ale cvičila. A při tom cvičení to docela přešlo, stejně jako hlava. Pak to zase začalo. Hodně nepříjemný.

Pak začaly bolet i svaly na břiše, jak je to druhý cvičení rozdráždilo, a celej večer jsem se z lehu do sedu zvedala jen za důkladného podepření rukama. A zároveň jsem nemohla sedět dlouho, jelikož bolelo to břicho... No, člověk si nevybere.

Dneska jsem se poklidně vzbudila, a bolest svalů se nijak výrazně nekoná. A to jsem ji vážně, vážně VÁŽNĚ čekala. Přece... Včera jsem posilovala zase jiný svalový skupiny, tak by o sobě přece měly dát vědět? Ale ony ne. Ne až tak, jak by dle očekávání měly.

Je to celý na palici.

No, dneska mám za sebou kardio, neboli to, k čemu jsem se ve všech pokusech o cvičení BR zatím dostala jen jednou jedinkrát. No, docela bych přivítala, kdybych se k tomu už nedostala. I když vím, že když půjde všechno podle plánu, čeká mě to ještě sedmkrát.

Probůh, jak já nesnáším kardio. Jak já nesnáším kardio.

I když musím uznat, že když se mi podařilo vydejchat, následky jsou mnohem menší než po workoutech. Ale stejně...

Nesnáším kardio. Nesnáším, nesnáším a nesnáším.

This is gonna hurt SO BAD...

29. října 2012 v 16:34 | Arvari |  Milý deníčku...
Jsou to skoro dva měsíce, co jsem cvičila naposledy. Dva zatracený měsíce. Dva měsíce, co mi do toho v jednom kuse něco lezlo. Záhadně bolející rameno, šílená rána do hlavy, týden se léčící nachlazení/viróza/whatever. 'Nemá smysl cvičit dva dny, když další tři nebudu mít čas'. Měsíční potíže. A pak se mi prostě nechtělo a nemohla jsem se dokopat.

Motivace na nule...

A dneska motivace na sto procentech.

Dalo to trochu práce dokopat se. A bylo to dost šílený odcvičit, i když jsem to čekala mnohem horší. Svaly se hádaly. Plíce se hádaly.

Je normální, že jsem si to hrozně užívala? Je normální, že jsem byla po skončení nabitá energií a hrozně spokojená?

Mám unavený ruce a nohy se mi klepou, když jdu po schodech, ale stejně... Je to skvělej pocit. Úžasnej.

I když vím, že zejtra to bude hrozně bolet, svaly budu mít jak v ohni, a stejně budu muset ZASE cvičit. Bude to bolet. Bude to peklo.

Už se těším.

No, dobře, asi jsem oficiálně šílená...

...

Jo, mimochodem, už jste slyšeli, že 'Arvari píše' podle všeho NENÍ originální blog? To jsem teda fakt nečekala...

Day 12 – A song from a band you hate

28. října 2012 v 11:07 | Arvari |  Trocha kultůry
Najít skupinu, co nesnáším, absolutně nebyl problém. Sice by se našlo ještě pár dalších adeptů (jako kupříkladu Die Happy nebo Rage), ale tahle měla od začátku našlápnuto na naprosto jasný vítězství. Nehledě na fakt, že hlavní, ehm, vůdov, proč mi vadila, byl vcelku nedávno eliminován, averze vůči skupině tak nějak zůstává. Respektive vůči posledním několika letům v její historii.

Dneska to bude bez okecávání, každýmu stejně nejspíš už dochází, kdo to je. Někomu to nejspíš došlo v okamžiku, kdy si přečetl jen nadpis. Těm, co mě znají, samozřejmě. Tedy, doufám.

Jak říkám, vybrat SKUPINU nebyl problém, vybrat jeden song... No, netrvalo to moc dlouho.

Ale teď už to vážně nebudu dál zdržovat. Beztak si to video asi nikdo nepustí...

Mám neodbytnej pocit, že svět zešílel

27. října 2012 v 23:47 | Arvari |  Milý deníčku...
Můj psací blog začal bejt podezřele navštěvovanej. Nijak EXTRA moc nikde nekomentuju (a když, stejně to zajistí maximálně deset lidí a den), zveřejňuju stejně jako dřív, když se to tak vezme, a stejně počet čtenářů (i komentujících) značně roste.

Dřív jsem nevěřícně zírala na číslo na toplistu už ve chvíli, kdy přelezlo padesátku za den, teď mi padesát přijde jako slabší průměr. No, posledních pár dní i jako podprůměr, dá se říct. Za poslední dva týdny číslo ještě nespadlo pod šedesát. Párkrát taky přelezlo stovku, což ve mně teda pořád vzbuzuje jistej údiv, přirozeně.

Ale dnešních STO PADESÁT mě teda vážně dostalo do kolen.

Ano, navštěvovanější blogerka o mně napsala článek (snad první článek o mejch kecech, co jsem nepsala sama, aleluja, zázraky se dějou!), a ano, z jejího blogu na můj psací dneska přišlo docela dost lidí. Taky se jich dost vyjádřilo v komentářích, že mě čtou, a jen některý znám z komentářů. No, holt tichý čtenáři.

Ale aby bylo jasno... Poslední dobou si fakt říkám, co se to děje. No tak, není to tak dlouho, co mě přesvědčovali, že vůbec nejsem dobrá, a teď psací blog trhá svoje vlastní rekordy. Teda, skoro. Rozhodně k tomu má velice blízko. Já vím, vydřela jsem si to, ale stejně...

... se mi pořád zdá neskutečný, že ty povídky tolik lidí začalo číst. Že se jim líbí.

Nemám v tomhle zdaleka tolik sebevědomí, kolik se tvářím, že mám, správně.

No, nic, jen jsem se chtěla tak nějak... svěřit.

Mimochodem, všimli jste si, že venku nasněžilo? Blbá otázka, přiznávám. Kdo by si nevšimnul.

Věříte, že vůbec nepamatuju, kdy první sníh přišel TAK brzo? Dokonce ani moje maminka si prej na něco takovýho nevzpomíná...

Sooo...

25. října 2012 v 10:18 | Arvari |  Milý deníčku...
...knížky mám už všechny doma. A některý jsou už i předaný otci, kterej mi je dává k Vánocům. Další půjdou k mamince a jedna k babičce. Včera došly poslední dvě. Doma je všechno. Až na tričko s naprosto geniálním potiskem Garfielda, co jsem si objednávala z Kanady. Poslední dobou si s tím svým internetovým nakupováním přijdu trochu... šílená. No nic.

Konečné knižní skóre: Šest dílů Nightrunners. Glimpses (taková malá povídková sbírečka k Nightrunners, obsahující spoustu sexy fanartů a povídku o Alekově a Seregilově první noci, muhaha). Dvě malý knížečky s Garfieldovejma komiksama (protože z Garfielda člověk jen tak nevyroste). The Picture of Dorian Gray (nemohla jsem si pomoct, ta obálka je prostě úžasná). Sbírku Wildovejch her (ano, Glen, hádám, že VÍŠ kterou). A nakonec Mighty Book of Boosh (která sice stála majlant, ale na druhou stranu je to víc umělecký dílo než knížka... ehm, dost svérázný umělecký dílo).

Otec mi dává těch šest dílů Nightrunners. Takže těch už jsem se zbavila. Jen dobře, protože jinak bych se zcela nepochybně neovládla a přečetla si je. Teda, pětku a šestku, ty díly předtím jsem už jednou četla, že ano. Na ty si klidně do Vánoc počkám.

Stačí, že jsem je už takhle měla potřebu prolistovat a najít oblíbený pasáže. Jsem šílenec, ano. Naprostej.

No, každopádně... Asi tak.

Mimochodem, všímáte si, že na tenhle blog zase tak nějak kašlu? Nemůžu si pomoct, nějak mě to... tak docela nebaví. Nebo se mi možná v životě neděje nic tak zajímavýho, aby to stálo za to psát. Možná jsem si prostě už moc zvykla na Zuzanu, nebo tak něco... Možná se moc věnuju psacímu blogu. Tam mě psát baví. Divte se, když tam se cokoliv dočká komentáře. Hned několika. Občas i vážně hodně.

Ale na tohle se vykašlat nechci. Protože kam bych si chodila stěžovat, že ano?

Třeba na to, že se nedokážu donutit začít znova cvičit, i když vím, že bych měla, i když vím, že se mi vůbec nelíbí, jak mi svaly zase povolily a jak nemám ani zdaleka tolik energie, kolik jsem mívala. Jenže co s tím, když mám silný obavy, že mě zabije začít teď po tý době zase Body Revolution? Byla to docela zabíraka už v době, kdy jsem byla docela vytrénovaná, a teď...

No, hádám, že se asi musím nechat zabít. Buď, nebo se smířit s tím, že zůstanu tlustá.

I když teda, váha se směrem nahoru nehejbá. Zůstává pěkně uspokojivě pod cifrou začínající na devítku. Dokonce o celý dvě kila.

Ale jo, začnu. Povolený stehna nejsou nic pro mě. Ne když jsem si zvykla na ty pevný, co jsem měla...

Po víkendu začnu. Dneska ne. Dneska je tu bratr. A já mu musím co? Uvařit, bingo. Vážně hrozně se mi chce...

Day 11 – A song from your favourite band

24. října 2012 v 23:52 | Arvari |  Trocha kultůry
Vybrat oblíbenou skupinu byla ta nejjednodušší věc na světě. Tedy, za předpokladu, že budeme všechny Wildovy skupiny a projekty považovat za jedinej 'band'. Kdyby ne, je to trochu komplikovanější. Asi bych si na jednu stranu vybrala Saturnettes, i když na tu druhou, za dob Neon Comets se mi zase mnohem víc líbil sám Wilde a...

No, každopádně, jeden song od něj? Hm, no, nechte mě chvíli... Ne, kecám, mám to už dávno vymyšlený. Písnička, co pro mě svým způsobem dost znamená, a na detaily se neptejte. Ta, co jsem měla ráda snad od chvíle, co jsem ji slyšela poprvý, ta o ženský, kterou miloval a která ne, VÁŽNĚ nebyla postarší ženská nadržená na nevinný chlapečky.

Písnička, na kterou padlo podezření, že je v ní zakódovanej věk, kdy ztratil panictví, a já nevím, jestli mě ta číslovka má překvapovat. Ehm... No nic.

Tušíte to aspoň NĚKDO?

Day 10 – A song that makes you fall asleep

22. října 2012 v 19:38 | Arvari |  Trocha kultůry
Problém s tímhle zadáním je v tom, že mě vlastně žádná písnička neuspává. Respektive takhle: Když usínám, může mi do uší hrát ten nejenergičtější metal, ale já stejně spokojeně usnu, a když jsem čilá, tak mě neuspí ani ten nejpomalejší ploužák. Takže na tohle jsem musela jít kapku jinak.

V roce 2010 hrála na MoRu Tarja. Její set byl veskrze pomalej (Terrana se snažil o světovej rekord, měl za sebou už dva koncerty a ještě ho čekal vlastní půlhodinovej set, takže kdyby měl bubnovat rychle, asi ho klepne), živějších songů se vyskytlo jen pár. Vysloužilo jí to mezi osazenstvem poměrně trefnou přezdívku, a to sice 'Uspávačka hadů'. Ačkoliv mně osobně se její set líbil, podotýkám, občas jí tak řeknu taky. Ne, že bych teda byla had, ale stejně, byla by snad vhodnější odpověď na song, co mě uspává?

Ani už nevím, jestli tam zrovna tuhle hrála. Vybrala jsem ji prostě jen proto, že tohle je moje nejoblíbenější pomalá z její sólový dráhy...


Jen si to představte...

20. října 2012 v 11:12 | Arvari |  Milý deníčku...
Představte si, jak jsem včera ráno nastoupila dolů do obýváku a zcela nenápadně čekala na chvíli, kdy přijde pošťačka. Jelikož ve čtvrtek už dorazila první objednávaná knížka z Anglie (čtyřsetpadesátistránková sbírka her Oscara Wilda v přepočtu za necelou stovku), myslela jsem, že skoro po dvou pracovních tejdnech by konečně mohly začít přicházet i ty ostatní.

Začaly.

Když jsem viděla, jak ulicí projíždí auto Český pošty, poněkud jsem zpozorněla. Nebyla jsem si jistá, jestli těch knížek nepřijde tolik, že je pošťačka nenacpe do schránky a bude zvonit.

Když jsem ji viděla, jak jde k našim vratům s několika napěchovanejma bublinkovejma obálkama v rukou, prakticky jsem už vstávala. Ale když se během minuty zvonek neozval, zcela NENÁPADNĚ jsem se šla podívat k oknu v kuchyni. U schránky nikdo, ale ten odklápěcí vršek se mi zdál poněkud výš než obvykle. Juch? Ale nepoběžím tam přece hned, to bych si musela připadat jako debil...

Takže jsem se vrátila na gauč a čekala... čekala... čekala... Až pár minut poté, co auto projelo zas na druhou stranu, jsem se zvedla, oblíkla kabát, obula se a POMALU a DŮSTOJNĚ odkráčela ke schránce, ačkoliv se mi chtělo utíkat.

Cestou zpátky jsem si ovšem už popoběhla. S pěti obálkama v rukou.

Abych to shrnula, přišly dvě knížečky komiksů s Garfieldem (mám doma už hezkou sbírečku českejch, tak proč ji neobohatit i o anglickou verzi, že?) a, tamtadadá...

První tři díly Nightrunners. Který se mi, naprosto přirozeně, povedlo rozbalit v přesně opačným pořadí, pěkně od trojky do jedničky.

A mezi náma, ačkoliv jsou ty knížky tlustý zhruba jako průměrná Zeměplocha (dejme tomu Pravda nebo Pohyblivé obrázky, pro představu), ale písmenka to má odhadem tak poloviční. Zkrátka, představa, že jsem TOHLE byla schopná přečíst za dva, maximálně tři dny, mě momentálně naprosto děsí. To mi přeskočilo? Ehm, že se ptám. Přeskočilo.

Ale jsou to krásný knížky. Nádherný.

Fajn, ale ještě nejsou všechny. Six more to come, abych tak řekla. V pondělí budu pro jistotu zase hlídkovat dole. Přece jen, kdyby přišly všechny najednou, do tý schránky se to nevleze. Vzhledem k tomu, že tam jsou hned dva hardbacky...

Znáte to o jednoduchosti?

19. října 2012 v 21:19 | Arvari |  Tvůrčí záchvaty
Jo, myslím to, že v jednoduchosti je krása. Nebo síla. Nebo tak něco.

Tak dneska tady mám dvoje náušnice vytvořené přesně podle tohohle hesla. Prostě jen takový dvojkorálkovky. Ale zase si nemyslete, že jsou nějak nenápadný, k tomu mají daleko. Ty korálky totiž jaksi... nepatří k nejmenším. Nejsou to ani monstra, samozřejmě, ale vidět na uších vážně jsou.

Pokud snad po nějakých zatoužíte, najdete pod každými odkaz na můj obchod na Fleru. Jako obvykle.