Září 2012

Budu ječet

23. září 2012 v 16:02 | Arvari |  Milý deníčku...
Už je to pár dní, co nám začal nevysvětlitelně blbnout internet. Možná jsem o tom už psala, nechce se mi to dohledávat.

Nejdřív blbnul jen na dvě hodinky ráno a na dvě večer. Pak na víc hodin ráno i večer. Ve čtvrtek jsem se na něj dostala DOHROMADY tak na dvě hodiny, a ještě byl hodně pomalej. V pátek fungoval tak půl hodiny. Včera nefungoval VŮBEC, rozeběhnul se někdy kolem jedný v noci. Dneska ráno nefungoval, teď funguje.

Původně jsem podezřívala sousedy, že se na nás připojujou, včera jsem začala podezřívat router, teď pro změnu podezřívám sousedy. Protože kdyby to byl vadnej router, tak se to, sakra, nerozeběhne tak snadno a najednou, ne?! A hlavně naprosto samo od sebe.

Původně jsem měla tomu chlapovi přes net zejtra zavolat aby poslal technika, ale teď mu spíš zavolám, jestli mi může vysvětlit, jak mám to připojení zaheslovat, když nemám žádnou smlouvu, krabici od routeru, návod, prostě nic. Víte, aby sem toho technika posílat nemusel, že ano.

Protože jsem si prakticky jistá, že jsou to ZASE oni. A buď se ten internet zahesluje, nebo já půjdu a nakopu jim prdele. Není nic jednoduššího.

Každopádně, teď si zase chvíli užívám funkčního netu. Však ono se to nepochybně večer zjebne zas, tak co.

Takže večer budu mít zase čas na psaní. Poslední dobou píšu tolik, že mě to už ani NEBAVÍ.

No co? Co jinýho mám dělat, když nejde net? Hrát Sims tak dlouho nedokážu...

Drhaný náhrdelník 'Šťavnatý jahodový'

18. září 2012 v 17:19 | Arvari |  Tvůrčí záchvaty
Sice už se nám pomalinku a zlehka dostává na scénu podzim, ale co si takhle s jedním náhrdelníkem zavzpomínat na pozdní jaro a jahody? (Aneb Arvari se jde chlubit dalším náhrdelníkem.) Snad se vám bude líbit. Mně se líbí. Hodně líbí. Na rozdíl od většiny náhrdelníků, tohle jsou přesně moje barvy. Ale stejně si ho nenechám. Leda by se hodně dlouho neprodal...

Padnul vám do oka? Najdete ho na fleru, neboli přesně pod TÍMHLE odkazem.

*křach*

18. září 2012 v 16:53 | Arvari |  Milý deníčku...
Představte si laskavě moji hlavu, jak naráží na zkurveně nízko umístěnou tyč na držení nad zkurveně vysoko umístěným sedadlem v buse. Přísahám, tam by se praštil každej, až na desetiletý děcka. Nebyla jsem ani NAROVNANÁ, když jsem se do tý hlavy flákla.

To bylo včera.

A teď mám pekelnou bouli, bolí mě hlava a do ničeho se mi nechce. Naštěstí jsem už přestala mít rozšířený zorničky. Ale stejně se mi kolem hlavy roztočí hvězdičky, když na to sáhnu.

Momentálně mi na vlasech balancuje v kapesníku zamotaná kostka ledu. A musela jsem si uvěřit ledový kafe, protože mě, no, bolí hlava. Překvapivě.

A nejlepší je, že bezprostředně po tý ráně jsem musela dvě a půl hodiny běhat po Hradci a shánět mamince dárek k narozeninám. No, DÁRKY, jelikož můj bratr je ochotnej nakupovat jen na Vánoce, a jinak to musím zařizovat sama.

Skončila jsem u toho, že jsem jí za nás oba koupila flašku Cinzana (naštěstí v Tescu alkohol do dvaceti procent mají, jinde prej zrušili úplně všechno), plus za bratra jsem jí koupila dvoje banánky v čokoládě (má je ráda). Za sebe jsem plánovala přihodit nějakej menší obrázek na zeď, ale nenašla jsem naprosto žádnej vhodnej. Pak, v posledním obchodě, do kterýho jsem šla, jsem zmerčila zelený bambusový prostírání. Nějak nenápadně jsem si vzpomněla na to, kolikrát mě maminka důrazně žádala, ať si pod skleničku dávám televizní program, když ji odkládám na jejich konferenční/jídelní stolek, nebo ho poškrábu. No, tak jsem jim dvě ty prostírání vzala. (A udělala jsem sakra dobře, protože se jí fakt líbily. A hned na tom bratříčka donutila jíst večeři.)

A jako bonus jsem koupila i zákusky. Mamince větrník, sobě jahodovej košíček. Nakonec měla maminka košíček a já větrník. No, nevadí. To se tak občas stává, ehm...

No, každopádně, ta boule mě štve. Protože to fakt bolí klidně i samo o sobě. A bolí od toho hlava. Pročež nemůžu cvičit.

Já věděla, že mi do toho zase něco vpadne...

O co že nám to jde?

16. září 2012 v 23:28 | Arvari |  Aktuální myšlenka
I když na tohle TT jsem už házela povídku na svůj psací blog, dneska odpoledne mě napadlo ještě něco, co bych k tomu mohla říct. Původně jsem zvažovala, že to zase dám na psací blog, ale nakonec jsem se rozhodla, že sem, čili na ten osobní, to bude mnohem příhodnější. Protože to vlastně bude docela krátký a bez nějaký větší hloubky, prostě jen taková myšlenka, co mi vlezla do hlavy a o kterou bych se ráda podělila se světem.

Takže se zdržím nějakýho delšího úvodu a přejdu rovnou k věci.

Je to o bisexualitě.

Co chvíli se setkávám s tím, že si ještě pořád hromada lidí myslí, že to naprosto neexistuje, že každej bisexuál se vlastně jen nadměrně nudí a proto vymejšlí kraviny, nebo že každej bisexuál je jen gay/lesbička, co si to odmítá přiznat.

V očích hromady lidí jsme prostě a jednoduše 'nerozhodný'.

Oni prostě nechápou to podstatný, a asi to ani nikdy nepochopí. Nemůžou pochopit něco, co nezažili ani necítili.

O co myslíte, že jde bisexuálním lidem? O vnější pohlavní znaky, co odlišujou muže od ženy?

Ne, to je nám ukradený. Když přijde na postel, líbí se nám oboje, v tom je to kouzlo. Někdy by nás víc přitahoval chlap, jindy ženská, přirozeně, ale nemáme problém ani s jedním. Někdo tomu říká, že máme 'větší výběr', ale je v tom i něco jinýho.

Víte, když rádi 'přijímáte podobojí' (tohle označení fakt miluju, jen tak mezi náma), máte jednu podstatnou výhodu. Můžete se soustředit na to, co je na tom druhým to opravdu důležitý, a nezabývat se (a především nenechat se brzdit) tím, co má v kalhotách/na hrudníku/kdekoliv.

Takže o co nám to vlastně jde? Odpovědí je vám jen název TT.

O charakter člověka.

Bez dalšího okecávání. Přeberte si to, jak jen chcete.

To cvičení je furt těžší...

15. září 2012 v 18:59 | Arvari |  Milý deníčku...
Co jsem se vrátila z hor, pořád jen ZAČÍNÁM cvičit.

Minulej tejden jsem odcvičila dva dny, pak se ztratilo kotě a já ztratila náladu. Takže jsem nedocvičila. Žádný kardio.

Teď v úterý jsem začala zase pěkně od prvního workoutu. Ve středu jsem musela jet pro maminku něco zařídit do Hradce, odpoledne jsem pro změnu šla psát babičce k narozeninám, prostě jsem se ke dvojce nedokopala. Ve čtvrtek mě bolela hlava. Včera jsem se nedokázala dokopat.

Takže zase dneska. Zase workout 1, protože po třech vynechávkách NEMÁ smysl pokračovat jako normálně. Hm, očekávám aspoň důkladný zpevnění tricepsů, když už nic jinýho.

Každopádně, jak už řekl nadpis, pokaždý, když znova ten první workout začínám, zdá se mi to horší a horší. Víc se potím. Víc to bolí. Asi se zas důkladně dostávám z formy, a to se mi naprosto nelíbí. Upřímně doufám, že tentokrát zvládnu ty dva workouty a jedno kardio aspoň JEDNOU otočit bez přerušení. A kdybych to zmákla dvakrát za sebou, bylo by to perfektní.

Musím se zase dostat do kondice. Naprosto bezpodmínečně. Jinak mi z toho přeskočí.

I když, jedna pozitivní věc tu je. Víte, poslední dny nejím nijak zdravě. (A nijak málo.) Každopádně, když už teda zase začínám cvičit, řekla jsem si, že bych si mohla taky zjistit, kolik že to aktuálně vážím. Takže jsem si ráno nervózně stoupla na váhu (v hlavě urputnou myšlenku na to, že jestli to číslo bude po dvou měsících začínat devítkou, jdu se zastřelit)... a ta ukázala 88,1. V překladu to znamená, že co jsem se vážila naposled, nějak magicky jsem zhubla víc jak kilo.

Tak mi teda vysvětlete, proč si poslední dny přijdu tak hrozně tlustá...

Kráva, prostě kráva

13. září 2012 v 18:50 | Arvari |  Milý deníčku...
Kráva, že mě to vůbec napadne. Kráva, že to okamžitě nevytěsním z hlavy a MYSLÍM na to. Kráva, že mě napadne si to vyčítat. Kráva, že to ještě podporuju. Kráva, že tu zase jednou brečím.

Ale je to těžký. Je těžký na to nemyslet, když se vám o tom i zdá. Skoro nikdy se mi nic nezdá, kurva, tak proč dneska? A proč si ten zatracenej sen musím PAMATOVAT? Nebo si aspoň pamatovat ty útržky, co mě nejvíc bolely?

Jo, zdálo se mi o něm, ale střelte mě do hlavy, jestli vím proč. Nechápu to. Má to něco znamenat, nebo je to prostě jen další elegantní způsob, jakým se mi vesmír, osud, nebo prostě jen můj vlastní mozek pokouší dokurvit život? Víte, já vážně jsem pro to 'dance the dance' a chci věřit, že se všechno děje z nějakýho důvodu, ale tady ho prostě nevidím.

Pokud teda nechci věřit tomu zkurvenýmu kyvadlu, který na z prdele položenou otázku 'Dáme se zase dohromady?" nedávno kejvalo asi nejusilovnější 'ano', jaký jsem kdy viděla. A jen těžko jsem to podvědomě ovlivňovala, protože v tý době jsem na to ani nemyslela...

Každopádně, dneska jsem od rána fakt přejetá, a nemůže za to jen urputná bolest hlavy. Vážně, proč ten sen musel mít zrovna TAKOVOU podobu? Mohlo se mi zdát naprosto cokoliv, mohlo se mi zdát o něčem, co se stalo, mohli jsme v tom snu bejt spolu, a pak bych nad tim nejspíš prostě mávla rukou a šla dál.

Jenže mně se muselo zdát, že jsem si s ním psala po icku a zjistila jsem, že si našel ženskou, hrozně ji miluje a bydlí s ní. A je jedno, že vím, že to hraničí s nesmyslem, protože většinu času na ženský fakt není. Ale jasně, chápu, musela to bejt ženská, protože moje podvědomí PŘESNĚ ví, co mě bude bolet nejvíc.

Jo, to je ten vtip, v tom snu mě to úplně neskutečně BOLELO. A bolelo to, když jsem se vzbudila. A bolí to i teď, když o tom píšu, a já nevím proč, nechápu to a nerozumím tomu. A chci tomu rozumět. A chci vědět, co mám dělat, zatraceně.

Už je to skoro rok, a rok mě to prakticky nebolelo. A teď mám pocit, že mi absolutně přeskakuje.

A říkám si jen, že jsem kráva, že i přes všechny ty chyby on mě fakt MĚL rád, a že jsem byla hrozná slepice a prostě ŽENSKÁ, když jsem lusknutím prstů zapomněla na všechno dobrý a viděla jen to špatný a všechno zahodila.

Vážně mi poslední dobou chybí. Kéž bych tak věděla proč. Asi na mě leze nějaká podzimní depka...

(A menší dodatek: Annie, snad se nebudeš zlobit, že jsem ti o tom na icku vůbec neřekla a radši to napsala sem. Není to tak, že bych se nechtěla svěřit, jen prostě... Nevím. Prostě nevím. Mám teď v hlavě bordel...)

Day 06 – A song that reminds you of somewhere

11. září 2012 v 22:41 | Arvari |  Trocha kultůry
Na jednu stranu jsem měla vážně problém vymyslet, jakej song mi připomíná nějaký místo. Uvažovala jsem, rozvažovala... A pak mě to napadlo, a najednou je to vážně jediná možná a zdaleka nejlepší odpověď. Co jinýho by mi mělo připomínat nějaký místo než tahle písnička?

A někdo by mohl říct, že by se to hodilo spíš k zítřejšímu 'certain event', ale... Ne. Když slyším tenhle song, vybavím si jedině MÍSTO.

Vizovický vršky. Nádraží. Kemp v dřevoskladu. Hlavní plochu, hlavní stage. 'Relaxační zónu', neboli Háj. Tu uličku s obchůdkama. Vybavím si vůni jídla, vybavím si to, jak jdeme vedle kolejí do kempu, vybavím si Vizovický náměstí, vybavím si místo, kde se cítím naprosto dokonale, kde se cítím mezi SVEJMA.

Nemohla jsem vybrat jinak. A nemohla jsem k ní vybrat ani jiný video. Ačkoliv jak se na něj koukám, myslím jen na to, že zbejvá ještě celejch deset měsíců, než tam budu moct zase. Ehm, no, nicméně, všimněte si v tom videu nesmírně příjemnýho bonusu v podobě Joakima. (Zpěvák Sabaton. Víte, ten svalnatej, polonahej, na hlavě má jen uprostřed pruh a na očích pilotky. Omluvte mě, ač to není tak docela můj typ, jdu tiše slintat.)

Ale každopádně, písnička, která mi připomíná nějaký místo, je, zcela překvapivě...

Day 05 – A song that reminds you of someone

10. září 2012 v 21:16 | Arvari |  Trocha kultůry
Tak jo, tohle svým způsobem vůbec nebylo lehký. Song, co mi někoho připomíná? Takovejch je. Většinou mi připomenou nějakýho zpěváka, že. Některý mi připomenou i někoho, koho znám. Některý přímou souvislostí, jiný mimoděk třeba textem. Kterej vybrat?

No, tenhle se vybrál víceméně sám.

Nedávno jsem pobrala veškerýho Wilda, co jen v počítači mám, a hodila ho na náhodný přehrávání. A zrovna když jsem byla na druhý půlce pokoje a něco hledala v knihovně (ráda bych vám řekla co, ale vážně si to už nepamatuju), začal hrát tenhle song. Song, co jsem měla jako vyzvánění na dotyčnou osobu. No, vlastně pořád mám, jeho číslo mi z mobilu nezmizelo. Takže jsem sebou dost slušně škubla, než mi došlo, že to NENÍ telefon, ale písnička. No, ehm...

Každopádně, teď vám vykecám, co je to za song. A pak napíšu ještě něco. Takže pozor...

Good News/Bad News

9. září 2012 v 12:02 | Arvari |  Milý deníčku...
Je to kapku ujetý, pojmenovávat článek po songu Volter, ale co, když má tak trefnej název?

No, i když, spíš jsou to ty Bad News. Tak nějak přemejšlim, jestli mám vůbec nějaký Good News. Hm, asi na to přijdu někdy během psaní článku. Doufejme. Kdyby ne, tak si první půlku toho názvu odmyslete, díky.

Takže, špatná novinka číslo jedna, ztratilo se nám kotě. Nejspíš si ho někdo přivlastnil. Další na seznamu. Nechápu, že si vždycky musej lidi brát ty koťata, co si chceme nechat. (I když, jak mi bylo sděleno, tohle by Zuzu stejně odvážela do Novýho Města. Že by se to někdo obtěžoval sdělit MNĚ, to ne, pro mě si ho furt necháváme doma, ŽE.) Možná to má co dělat s tím, že když si chceme nechat kotě, je to vzásadě to nejzvídavější s nejmilejší povahou. Čili to, co se toulá před barákem a nebude se bránit únosu. Skvělý, prostě skvělý.

Špatná novinka číslo dva, byla jsem z toho, že kotě zmizela, tak přejetá, že dva dny zase necvičím. Hm, tak mě napadá, že jsem vlastně ani nenapsala, že jsem cvičila. Než jsem se k tomu dostala, neměla jsem náladu to psát. No, cvičila jsem. Ve středu a ve čtvrtek, zase jsem začala Body Revolution. A šlo mi to a bavilo mě to. A pak pink... Od úterka novej pokus. Radši ani nepočítat, kolikátej už. Klika, že se ještě vůbec vejdu do kalhot.

Špatná novinka číslo tři, nějak se mi do ničeho moc nechce. Celej pátek jsem seděla a hrála si Sims. A kašlala na všechno. Mám v pokoji bordel, a je mi to absolutně ukradený. Ať si tu je...

Špatná novinka číslo čtyři, prakticky mi nejede internet. V jednom kuse padá. A mně se už tuplem do ničeho nechce, samozřejmě. Rozptyluje mě kontrolování, jestli to jde. SAMOZŘEJMĚ.

Dobrá novinka (tak přece jen) číslo jedna, i když se mi do ničeho nechce, trochu píšu. Začala jsem si (zejména po vzoru Temnářky) vést (zcela a naprosto soukromý) literární deníček. Konečně využiju ten diář na letošní rok, co se mi tu nějak jen povaloval. Na poznámky o tom, kolik jsem toho napsala, je docela fajn. V den, kdy to kotě zmizelo, jsem napsala úplně neskutečnejch víc jak 13 000 (ne, není to překlep, třináct TISÍC) znaků. Želbohu byly k one-shotu na finn. Nevermind. Ale píšu ještě knížku. 'Knížku'. Říkejte si tomu, jak chcete. Uložila jsem ji k ledu před víc jak rokem, s tím, že když budu fakt chtít, vrátím se k ní. No, a teď jsem najednou chtěla. A jsem inspirovaná, vážně. I když to tak zrovna nevypadá. Zatím nejvíc jsem jí za den napsala 6567 znaků. Za posledních pár dní jí celkově přibylo znaků skoro dvacet tisíc. To je tak kapitola a půl, možná kapitola a třičtvrtě, ještě nevím, jak dlouhá ta zatím nedopsaná bude. A mám v hlavě další vývoj (a nezměnil se oproti původním plánům... moc) a chce se mi to psát. Takže Múza (pracovní název díla, ne ten rozcuchanej maniak, co mi našeptává) i Bisexuálka musí počkat, protože, no, mám jiný plány. Plány, co možná nerealizuju vlastním nákladem. Možná. Když to dobře půjde. Takže vězte, že když budu v nejbližší době mluvit o 'MTJB', mluvím o tomhle. Plus mám teda ještě jeden plán na psací blog. Dobře, dva plány. Tři, když počítám plán založit psacímu blogu konečně fanpage na facebooku.

Ehm, a radši se už odmlčím. Další dobrá novinka mě totiž nenapadá, a ještě bych si mohla vzpomenout na nějakou špatnou. Jdu si vytrhat obočí. Nechala jsem se ukecat, abych dneska jela na oběd k babičce. Mám zhruba do jedný čas na dodělání všeho, co dodělat chci.

Hm, asi bych měla jít pověsit prádlo...

Day 04 – A song that makes you sad

8. září 2012 v 22:02 | Arvari |  Trocha kultůry
V tomhle bodě programu seznamu jsem měla od začátku absolutní jasno. Nešlo to jinak. Věděla jsem, že nepůjde.

Dobře, možná by to ŠLO jinak, ale druhej z možnejch kandidátů není na youtube, takže vítěz byl poměrně jasnej.

Tenhle song mě rozesmutňoval vždycky. Od doby, co spatřil světlo světa (no dobře, od doby, co se mi do pracek dostalo to album) je to můj tichej spouštěč/prohlubovač deprese, a spolu s Canvas (což je druhej kandidát, mimochodem, ze stejnýho alba) tvoří kombo, co u mě způsobuje div ne sebevražedný tendence. Prostě, když si je pouštím obě najednou, nechám je hrát nějakou dobu a nemám nejlepší náladu, a pokud možno si je ještě tiše zpívám, málokdy se stane, abych nebrečela.

Další důvod, proč mě aktuálně rozesmutňuje, je ten, že musím použít video, co na youtube nahrála JISTÁ OSOBA... No, zasvěcení možná budou vědět, nebo aspoň tušit. (Ahoj, Annie...)

Ale stejně mám ten song ráda. Hodně ráda. Dokonce jsem po něm pojmenovala jeden náhrdelník.

Tušíte? Tak schválně...