Srpen 2012

Úsměv, hoši, a mávat!

24. srpna 2012 v 17:37 | Arvari |  Milý deníčku...
Tak jo, nevím, jestli jsem to nějak poslední dobou zmiňovala, ale odjíždím. Na tejden jedu s kamarádkou a jejím tátou do Krkonoš. Tak, jak jezdíme poslední roky už tradičně. Už jen čekám, až mě tu vyzvednou, a pak mizím, mizím, mizííím... Mizím i s notem, ale moc tam na internetu nebudu, protože wi-fi signál, ač tam je, je poněkud pofidérní a tak trochu si dělá, co chce. Takže mám notebook jen na tak nějak zkontrolování dění online a případnou večerní zábavu s nepochybně velmi nadšenými Simíky.

Návrat zase příští pátek. Nebo možná už ve čtvrtek, pokud se rozhodneme, že nás to tam už nebaví. Což se jaksi spíš, ehm... nerozhodneme, ale tak jistá malá šancička tu je. Ozvu se podle toho, v kolik a jak moc utahaná se vrátím. Buď hned v pátek, nebo třeba až v sobotu. Prostě jak se mi bude chtít a jak to vyjde.

A zatím se se mnou modlete, aby to tady přežilo za prvé nachcípaný kotě, za druhé to nejmladší Rozářino. Pokud jde o ty dvě nenachcípaný větší, když to dobře půjde, už si za ten tejden třeba najdou novej domov, takže jsem tak nějak smířená s tím, že už se tu s nima nepotkám. No co, poňufám si je ještě teď, rozloučím se... A asi to bude lepší, jelikož se mi stejně chce vždycky skoro brečet, když od nás nějaký číče odchází. Přece jen je znám od narození a mám je vážně ráda.

Mimochodem, nechcete koťátko? Jsou to vážně miláčkové. A jsou zvyklý na mazlení a na lidi. Jen vám nesmí vadit, že jejich nejoblíbenější pamlsek jsou lidský prsty, lhostejno jestli na rukou nebo na nohou.

Ehm, já už mlčím. A mizím. Tak se tu beze mě mějte. Užijte si to.

Já si užiju skoro zaručeně...

Šeříkový drhaný náhrdelník

23. srpna 2012 v 19:09 | Arvari |  Tvůrčí záchvaty
Tak mě napadlo, že jsem se dlouho neozvala s žádným náhrdelníkem. No, hodlám to napravit... právě teď. Tenhle bych si na sebe osobně nevzala, protože za prvé, kapku by ke mně barevně nešel, a za druhé, já tyhle vyblitý barvy obecně naprosto nesnáším, možná se dá i říct, že jsem na ně naprosto alergická. A proč že to teda vyrábím? Nenechtě se mýlit, mně se ta kombinace LÍBÍ. Prostě bych si to jen nevzala na sebe. Ale někdo jinej třeba, ehm, třeba jo... *sladké zamrkání*

Ehm, jasně, takže kdyby ho někdo chtěl, najdete ho TADY. Nebo se mi prostě nějak ozvěte. A teď se račte pokochat...

*klep klep klep*

22. srpna 2012 v 22:55 | Arvari |  Milý deníčku...
Nesnáším Věřte nevěřte. Když mi bylo devět, deset, jedenáct, naprosto jsem ho milovala. Až na jeden příběh mě to skoro nemělo šanci vyděsit.

A teď... Teď se klepu strachy skoro u každýho. A to jakože hodně. A vidět ten jeden, co mě vyděsil v nějakejch těch devíti, nejspíš se po...šetím. Prostě by mi hráblo. Běhá mi mráz po zádech, jen si to vybavím. A nechtějte, abych vám to popsala, protože když se o to pokusím...

Brrr.

Někdy bych si přála mít menší pokoj. Mnohem menší. A přála bych si mít v pokoji dveře rovnou do koupelny, protože už vidím, jak se zas budu opatrně rozhlížet, až budu přecházet ty necelý dva metry mezi koupelnou a mým pokojem, až půjdu na záchod. Hm, myslím, že se pokusím radši nějakou chvíli nepotřebovat. Maminko, Arvarinka se bojííí...

Jinak, ehm, další novinky. Moje nejoblíbenější kotě je nachcípaný, na antibiotikách a pravděpodobně si ho budeme nechávat. I když mám ještě pořád chuť rozbít Zuzaně hubu pokaždý, když tomu malýmu chuďátku řekne 'Glum', zejména když je to kočka. Ach jo, jen doufám, že se z toho mrně vyhrabe. Protože tohle je vážně miláček, zlatíčko mazlivý, nejzvídavější, nejdrzejší a tak...

No, ale radši dál. V mým pokoji panujou takový teploty, že když přijdu dolů, kde je skoro 24 stupňů, je mi tam zima. Jo, ZIMA. Tak moc špatně na tom teď jsem. Nacházím se prakticky ve stavu permanentního přehřátí, na který skoro nic nepomáhá. Nádhera. Vážně nádhera.

Ledová sprcha by byla aspoň trochu příjemná, ale odpoledne netekla voda a teď to pořád blbne. Chvílema teče i dost rezavá, a vážně mě neláká sprchovat se zrovna tou.

Nemluvě o tom, že bych musela ven z pokoje, a to se mi nechce. Aspoň pár minut. Možná tak... půl hodinky. Pak se asi předstanu klepat.

Ty příběhy jsou děsivější, když víte, že jsou pravdivý.

Ehm, a jen tak na závěr, pokud máte silný nervy, případně se vám v noci nechce spát, našla jsem vám na youtube ten příběh, ze kterýho jsem byla vystrašená už v těch devíti, kdy jsem jinak byla až překvapivě odolná. Průser je, že je to inspirovaný skutečnou událostí. Myslím, že fakt neusnu. Takže, ehm, pouštějte jen na vlastní nebezpečí...


Seberte mi to album, ano? Děkuji mnohokrát.

20. srpna 2012 v 15:58 | Arvari |  Trocha kultůry
No jo, furt Sabaton. To je tak, když jsem se rozhodla, že si jako to album (Carolus Rex) poslechnu celý, když už se mi zalíbila jedna písnička (no dobře, dvě, když počítám Gott Mit Uns, co hráli na MoRu). No, a nakonec už chvíli neposlouchám nic jinýho. Ach, sakra.

No, nicméně, našla jsem si novou oblíbenou písničku, až překvapivě pomalou, ne tak prvoplánově chytlavou, ale v základu úplně stejně silnou, a taky poněkud dojemnou. Nebo jsem možná jen já magor, že mě dojímá věta 'Years of war and agony, now the king can finally rest'. Možná.

Nicméně, no, ehm, ve videu najdete text, takže mi pak řekněte, jestli jsem cvok jen já, ju? Díky. Já si jdu tiše zpívat. Nebo možná i nahlas, vzhledem k tomu, že doma nikdo není.

Sabaton - Long Live The King


Movie challenge

19. srpna 2012 v 20:49 | Arvari |  Aktuální myšlenka
Běžně třicetidenní, mnou zkrácená do jedinýho příspěvku. Na třicet dní by to nemělo smysl roztahovat, zejména když k něčemu jsou odpovědi poměrně, ehm... stručné.

Vedro je fakt vrah motivace

19. srpna 2012 v 17:22 | Arvari |  Milý deníčku...
Čtyři dny jsem necvičila.

Ve čtvrtek byl táta na krvi, takže byl už někdy od jedenácti doma. Šance na cvičení nula.

V pátek jsem byla u matky dělat bramborovej salát, když jsem se vrátila, byli doma otec i Zuzana. Šance na cvičení v záporných hodnotách.

V sobotu, tzn. včera, jsem čekala na to, až bude barák prázdnej, tak dlouho, že mě chytla hlava. Šance na cvičení... Vážně to musím opakovat?

A dneska jsem se oblíkla, vzala si činky a flashku a sešla dolů, kde jsem čtvrt hodiny seděla a snažila se tak nějak vychladnout, ale stejně jsem se nedonutila začít cvičit. Prostě to nešlo.

Jsem absolutně vycucnutá. Neschopná cokoliv dělat, o cokoliv se snažit. Peču se, a to jen sedím u počítače. Kdybych vypnula větrák, bylo by to prakticky jako spáchat sebevraždu. Uvařila bych se ve vlastním potu. Potila jsem se i v těch dvaadvaceti stupních dole v obýváku, jakou šanci mám ve třiceti ve svym pokoji? Je to naprosto nesnesitelný.

Nemám daleko k tomu, abych si šla skočit pod ledovou sprchu. No, vlastně myslím, že asi i půjdu. Pěkně se ochladit. Namočit si vlasy.

A rozhodně se nemíním obtěžovat s ručníkem...

See Carolus rise...

18. srpna 2012 v 23:48 | Arvari |  Trocha kultůry
Dávat si do iPodu cédéčka Sabaton byla chyba. Nesmírně velká a zásadní chyba. A pouštět pak náhodný přehrávání, to byla chyba ještě mnohem větší. No, od včerejšího odpoledne nedělám nic, než že si furt dokolečka pouštím jednu a tu samou písničku z jejich nejnovějšího alba.

Ani nevím, proč mě tak neskutečně dostává. Je to prostě sakra silnej song. Většina songů od Sabaton je dost silná, a to si v libovolný válce nijak nelibuju. Ale tohle na mě nějak působí. Ať už je to jejich běžný téma světovejch válek, nebo třeba z doby třicetiletý války, jako je to nový album.

Nemůžu si přestat příležitostně zpívat, tak zlý to se mnou je.

'I was chosen by heaven, say my name when you pray to the skies, see Carolus rise...'

Sabaton - Carolus Rex


P.S. Ten novej bubeník vypadá vážně jako buzna. Ale je sakra hezkej a rozkošnej...

P.P.S. Nemůžu si pomoct, ale tohle je fakt dokonalej obrázek. Na MoRu ho měli za sebou, a mně k němu pořád ujížděly oči. Nádhera...

Den desátý - Jedna zpověď

16. srpna 2012 v 20:17 | Arvari |  Aktuální myšlenka
Tak jo, poslední den je tu, a já to, naprosto navzdory všem předpokladům (ovšem díky pár drobným nakopnutím od Annie nebo druhý Annie Tary) vážně dala jen za DESET dní. Super. Čekala jsem číslo tak od jedenácti do patnácti, minimálně. Sakra, jsem ze sebe vážně zklamaná, že se mi nepovedlo ani jednou vynechat! Ale tak co už s tím.
No, vážně mi to bude docela chybět. Ale asi zase ne tak, abych se pustila do jinýho vícedenního řetězáku, kdepak. Na to zas nervy nemám. Ne, od zítřka pojede tenhle blog zas ve starejch kolejích, plnej nepravidelnejch příspěvků furt na jedno brdo. No, třeba se vám bude líbit i tak.

Nicméně, ehm, jedna zpověď. Zpověď... Fajn, tak jo. Pomineme-li to, že pravidelně smrtelně hřeším, zejména pak v oblasti lenosti a obžerství (ne, že by se nehodilo PODSTATNĚ víc smilstva, že), není toho vlastně tak extrémně moc, z čeho bych se měla zpovídat. Ne, že bych byla extra hodná holčička, ale přiznejme si to, lenost je asi tak to nejhorší, co pravidelně páchám, a i ta lenost se dá smáznout rozkošným termínem 'prokrastinace', což z ní dělá hřích podstatně menší. Nejspíš proto, že na rozdíl od slova 'lenost' slovu 'prokrastinace' aspoň pár lidí nerozumí.

Měla bych napsat, co je na mě špatnýho? Tak jo, ale to už přece dávno víme. Že jsem netrpělivá, zapomnětlivá, vzteklá, paličatá, startuju na sebenepatrnější našlápnutí, když na to přijde, jsem zlá, ironická potvora a jsem schopná člověka odsoudit na základě špatný gramatiky. Nemám ráda, když se lidi pořád na něco vymlouvají, ale dělám to taky. Nedotahuju věci do konce, nevím, co pořádně mám dělat se svým životem. Vím, čeho chci dosáhnout, ale jak to udělat, to netuším. Mám svůj názor a budu si za ním stát tak dlouho, dokud si pořádně nenabiju hubu, a ani pak ho dost možná nezměním. Neumím si najít práci, ale odmítám jít na nějakou školu, protože na to nemám.

Pořád trpím tím pitomým 'nikdo-mě-nechápe' pocitem, ale ani toho se zbavit neumím. Budu si říkat, že nikdo nechápe moje sny, ale nepřiznám si, že to jsou sny krajně nereálný. A pak taky...

Hm. Tak mám pocit, že se půjdu schoulit do koutku a tiše vzlykat...

Den devátý - Dva obrázky, které vystihují tvůj život v tuto chvíli a proč

15. srpna 2012 v 21:56 | Arvari |  Aktuální myšlenka
Sakra, nečekala bych, že vybrat dva obrázky bude tak komplikovaný, zejména pokud je chcete udělat kapku zajímavejc než jen fláknutím obrázku počítače a obrázku hrnku s kafem, ehm. No, každopádně, devátej den a já se stále držím. Kdo by to byl řekl? Já rozhodně ne. No, uvidíme, možná si to ještě zítra zkurvím, co já vím. Každopádně, abych řekla pravdu, až to skončí, bude mi to i trochu chybět, už jsem si na odpovídání na blbý otázky tak nějak i zvykla...
No, sentiment necháme na zítra. Takže, moje dva pečlivě vybraný obrázky...

1) Jillian. Koho by to překvapilo, že? Váhala jsem, jestli sem mám dát tuhle Jillian, ječící Jillian nebo přímo printscreen z Body Revolution, ale nakonec to tahle vyhrála. Proč? No, pro ten ďábelskej výraz přece. Nebo přijde ďábelskej jen mně? No, každopádně, proč ona vystihuje můj život v tuhle chvíli snad ani vysvětlovat nemusím...


2) Ano, je to Simka. Divíte se, co to má znamenat? No, je to docela jednoduchý, já vážně nemám nervy na procházení milionu obrázků na Googlu a hledání tý pravý modrooký blondýnky, takový, jakou vidím ve svojí hlavě. Tak proč prostě nevlízt do Sims a narychlo ji nevyrobit? No, dovolte mi, abych vám představila Múzu. Ne moji Múzu. Múzu mýho spisovatele. Prostě jednu ze dvou hlavních hrdinů toho, co teď píšu. Po večerech. Posledních pár dní každej večer. Tak asi proto vystihuje můj život. Ehm. Jo, a podotýkám, že tahle podoba je jen tak nějak... Zhruba. Vlastně je to jedna in-game narozená Simka se změněnym účesem a přebarvenejma očima. I když, jak se tak na ni koukám, takhle by ta Múza FAKT mohla vypadat... XD


When you have a 'why' to live for, you can tolerate any 'how'

15. srpna 2012 v 16:04 | Arvari |  Milý deníčku...
Deníčkovej článek, yay. Zase po dlouhý době. No, nakonec mi to trvalo poněkud, ehm, dlouho, než jsem se k němu dokopala. A i teď mám jistý cukání, abych šla radši najít dva obrázky, co vystihují můj život v tuhle chvíli, než abych tu psala svoje poznatky z předchozích dní.

Tak, ehm, v prvý řadě, první rotaci (pozn.- Přestat používat terminologii z WoWka!) W1, W2, C1 jsem s úspěchem přežila. I když po W1 mě poněkud bolely namožený zadní strany stehen. No, přežila jsem i den volna, co jsem si naordinovala v pondělí (protože ty svaly bolely fakt nepříjemně), a kupodivu i včerejší a dnešní dny workoutů.

A v mezičase jsem si našla i chvíli na to, abych něco málo napsala, jsem prostě dobrá. Hm, stačí pár dní nehrábnout na Sims, a jak to jde...

Každopádně, kdo pozná autora výroku v názvu článku, má u mě malé a nenápadné plus.

...

Tak fajn, je to Jillian, samozřejmě. A abych byla konkrétní, vyjádřila se takhle ve workoutu číslo dva. V souvislosti s tím, že v příštích devadesáti dnech 'I'm gonna beat your ass. Repeatedly. Every day. Really hard.', a tudíž musíme mít cíl, musíme vědět PROČ to děláme (rozuměj - cvičení), protože když nebudeme mít důvod PROČ, 'I guarantee you you'll find 'how' almost unbearable'.

Which sounds very, erm... promising.

Zpátky do češtiny. Mám proč? Jo, mám. I když se mi poslední dny váha hejbe jen směrem nahoru a na centimetrech jsem žádnej úbytek taky nezaznamenala, mám proč. Když už ne pro ten fajn pocit a radost z toho, jak mi Jillian nakopává prdel (no jo, já vím, jsem nebezpečnej šílenec), tak třeba pro to, jak se na moje ruce zase vrací nějaký ty svaly. Nebo třeba pro ten pocit, že si přejedu po klíční kosti a vážně ji ucítím, což se mi jaksi už nějakou chvíli nepoštěstilo. Pro ramena, co jsou konečně zase širší než boky, byť odhadem jen o setinu milimetru. Pro břicho, který při pohledu z boku zase začíná vypadat slušně, když pomineme ten špek úplně dole.

Jo, a pak je tu ještě to nejdůležitější proč.

Because I SAID SO, that's why!

A teď mě omluvte, jdu se v koutku krčit strachy před sebou samou...