Duben 2012

Zelený drhaný náhrdelník

30. dubna 2012 v 18:39 | Arvari |  Tvůrčí záchvaty
Je moc velký vedro na vymejšlení něčeho inteligentního, co by se k tomu náhrdelníku dalo napsat. Je prostě ze dvou odstínů zelený. A je docela hezkej. Neptejte se, jak by podle mě měla vypadat holka, který by měl slušet. Fakt. Byla by takový nenápadný ztělesnění všech úchylek mýho vkusu.

Kdybyste snad o náhrdelník někdo měl zájem, najdete ho na fleru, konkrétně přímo TADY.

Vraťte mi moje jumping jacky!

29. dubna 2012 v 14:02 | Arvari |  Milý deníčku...
A myslím to vážně!

Ano, vím, že jsou ve druhým levelu dvakrát v rámci warm-upu, ale to prostě... není ono.

Chci jumping jacky pěkně zpátky do kardia, protože to, co je teď, to je prostě...

Yep. Začala jsem level 2.

Už včera, a dneska ho už taky mám za sebou. A říkám vám, pokud snad máte sebevražedný sklony, ale nechcete zasrat svoje okolí krví, bejt pozvracená mrtvola otrávená práškama vás neláká a bydlíte v prvním patře, takže skokem z okna si moc nepomůžete, tak jen vzhůru do Jill.

(Možná pak přece jen zkusíte to okno, jen tak mezi náma.)

Ale vážně. Ty kardia jsou vražedný. Hopkání se zvedáním kolen nahoru je ve druhym levelu vlastně taková příjemná oddechovečka. A to myslím smrtelně vážně.

Protože ty dvě kardia vyžadující vzepření na rukou, plus to 'jedeme ne bruslích' a to 'skáčeme jak trotlové a mácháme rukama ze strany na stranu', ty jsou prostě masakr.

Zejména když kardio namáhající stehna je zařazený hned po cviku, co stehna takřka masakruje, a totéž platí o kardiu, co vyžaduje větší zapojení rukou. Moc milý od tý Jill, jen co je pravda.

Hm. Zkusila bych to okno.

Ale do těch svejch zatracenejch střešních se s bolavejma rukama prostě ani omylem nevytáhnu.

A okna v přízemí mě asi fakt nespasí...

A já už bych věřila, že nemám nohu jako slon

28. dubna 2012 v 10:42 | Arvari |  Milý deníčku...
Po včerejšku mám pocit, že mám nohu dokonce i VĚTŠÍ.

V Pardubicích jsem nic nesehnala. Jako vůbec nic. Ani džíny u našich asijských spoluobčanů. Ani tenisky. Ani...

No, věc se má takhle. Už nějakou chvíli jsem vlastně měla vyhlídnutý nádherný botky v Deichmannu. Ale furt jsem si říkala ne, ne, jsou na platformě, to je blbost, nepůjde mi v tom chodit, i když vlastně nejsou vysoký, blá, blá, blá...

No, ale jo, líbí se mi. A tak jsem se rozhodla, že jestli neseženu nic lepšího, koupím si je, protože boty prostě potřebuju a, no, nějakou tu malou platformu nebo podpateček stejně chci.

Jenže ne, že by přesně tyhle boty v Pardubicích měli, ŽE ANO. 38? No, tak tuhle velikost FAKT nemám. Kurrrva...

Ale, no, čert to vem. V Hradci je přece Deichmann v Atriu, pět minutek od nádraží. A co jsem udělala, když jsem v sedm přijela? Jo, došla jsem si pro ně tam.

Čtyřicítky? Mají. Tak jsem si je zkusila...

Ehm. Fajn. Abych to zkrátila, ve čtyřicítkách bych ušla maximálně pár kroků. Rozhodně by mě z nich KURVA rychle rozbolely nohy. Takže mám, ehm... Jednačtyřicítky. Naštěstí je tam měli taky, víte jak.

To jsou ony. No nejsou dokonalý? Oni tomu říkají lodičky. Já tomu říkám balerínky na platformě. Jsou ohromně pohodlný, i s tou platformou, i když se budu muset naučit dlouhodobě na nich vydržet, to zas jo. Jen ten pocit sloní nohy není ani zdalekatak dokonalej.

A jestli myslíte, že přeháním, koupila jsem si tam i kecky. Docela obyčejný kecky. Šedivý. Černý měli největší ve velikosti 39, to zaprvé, a zadruhé, když se to tak vezme, stejně se mi šedivý líbí mnohem, mnohem víc.

Tipnete si velikost těch šedivejch?

Tipnete si, když řeknu, že jsou kapku delší, než bych potřebovala, ale na šířku mi padnou dokonale a menší bych asi mít nemohla?

A napoví vám, že hledané číslo je odpověď na základní otázku života, vesmíru a tak vůbec?

Jo.

ČTYŘICET DVA.

Hm. Ale aspoń, že jsou hezký...

A od soboty level 2

26. dubna 2012 v 23:38 | Arvari |  Milý deníčku...
Jo, konečně jsem dneska dokončila jedničku. Po víc jak dvou tejdnech, což je hodně mizerný skóre, ale, no, vlezlo mi do toho pár věcí, jak víme.

Zítra odpoledne jedu s kámoškou do Pardubic. Potřebuju nový boty, jelikož moje kecky to vzdaly, Steelám se rozlepuje na špičce podrážka (jo, jsou to teď KUREVSKÝ šmejdy, jak se zdá) a já nemám na jaře a v létě v čem chodit, jelikož moje sandále se ještě stále pohřešujou, a můj otec naprosto netuší, kde jsou, stejně jako nemá ponětí o poloze těch černejch Nike botasek, který bych sice už nevzala na nohu (po tom, jak mi kvůli tomu, že jsou o číslo menší, slez nehet na palci), ale who cares.

Stejně je pod vlivem tý blonďatý nádhery odnesl do dřevníku, nebo tak něco, a teď je nemůže najít.

(Btw, někde jsem četla, že krátkej naježatělej účes je u ženský projev dominance. Yep. To je svatá pravda.)

No, prostě tak. Musím sehnat boty, a musím taky sehnat džíny, jelikož ty moje jsou za A už větší než záhodno a za B se po tom skoro roce už taky tvářej, že to brzo vzdaj.

Boty mám vyhlídlý v Deichmannu, ještě to omrknu jinde. Ráda bych aspoň lehkej podpatek, pokud možno platformu. Jo, chci pořádný boty na platformě, protože po keckách se poohlídnu u našich asijských spoluobčanů. Vydržej absolutně stejně jako ty za pětikilo. A nedivila bych se, kdyby vydržely i VÍC.

A u asijských spoluobčanů se míním poohlídnout i po džínách. Protože potřebuju nějaký, co mi nebude líto za měsíc nebo dva zase přestat nosit, až mi začnou padat. (Večerní dávka nadměrného optimismu, I know, ale zas víte jak, za měsíc a něco jsem dala dolů pět cenťáků na bocích, pět v pase a zhruba čtyři přes stehno, na nějaký tři kila slušný skóre.) Nemluvě o tom, že Camaieu asi značně přehodnotilo velikostní politiku, neboť do tamních džínů 46 se dost natěsno vleze moje maminka, a přitom v Orsayi si koupí džíny velikosti 42.

No prostě... Jedu na nákupy. Nutný nákupy. Bohužel nutný.

A v sobotu teda zas...

Jill.

A v nový, horší podobě.

Tak co kdybyste mě zabili rovnou?

Ehm... Tak.

24. dubna 2012 v 13:27 | Arvari |  Milý deníčku...
Jo, já vím, pěknejch pár dní jsem se už neozvala. Věc se má zhruba takhle.

V pátek jsem odfrčela ke kamarádce. Večer jsme jely na koncert Harlej. Dobrý, když teda pomineme fakt, že bylo skoro jedenapůlhodinový zpoždění a hlavní kapela jaksi lezla na pódium až v době, kdy jsme očekávaly, že bude KONČIT. Ehm, jasně. Ale fajn. Zahráli mi všechny oblíbený písničky. Včetně Zrzi Zrzi. Kdyby nezahráli Zrzi Zrzi, asi bych byla hodně zklamaná. Ehm...

V sobotu mě, stále u kamarádky, postihla migréna. A ne, nebylo to z toho piva a mojita, co jsme si dávaly během toho jedenapůlhodinovýho zpoždění před začátkem koncertu. Prostě jen tak přišla, zrovna ve chvíli, kdy jsem napichovala jeden z posledních kuřecích špízů, co jsme měly k obědu.

No, nic, ani to nebylo tak zlý. Chvíli mě sice hlava vcelku bolela, ale nic,co by nespravily dotyčnýšpízy s hranolkama a trocha toho ledovýho pití, kafe a mraženejch jahod. Prej to na mě ani nebylo VIDĚT, že nějakou migrénu mám.

A mimochodem, víte, co jsem od kámošky dostala k narozeninám? (Krom šestky Stopaře a krásný keramický kočky, jelikož zrovna k těmhle narozeninám si všichni najednou vzpomínají na moji lásku ke kočkám.)

Dort.

A ne tak ledajakej. Krom toho, že byl tradičně úžasnej, s dokonalým máslovým krémem a potaženej výbornou mandlovkou, byl...

Byl to rybníček. S rákosím. A čtyřma kachničkama. Ano. KACHNIČKAMA.

A byl to naprosto dokonalej dort, fakt nejhezčí z těch, co mi kdy k narozeninám upekla.

A že prej dětskej, pch...

Jo, a jinak se mám fajn. Fakt moc fajn. Jen...

Malá rada, kdyby se někdo chtěl vrhnout na Jill. Nikdy, nikdy, NIKDY nevynechávejte čtyři dny. Prostě nikdy. Ani když jeden den jste v bytě, kde cvičit nemůžete, další den cestujete, pak máte migrénu a pak zas cestujete a domů se vracíte v osm. Prostě... NEVYNECHÁVEJTE.

Protože pak umřete.

Já včera málem umřela.

Vzlyk.

Tak schválně, kterýmu potrhlýmu beranovi je dneska dvaadvacet?

19. dubna 2012 v 22:22 | Arvari |  Aktuální myšlenka
Kdo ví, buď mě zná, nebo mě má na facebooku.

Yep.

Jsem to já.

Děsivý...

Anorektičky mají pocit vítězství z hladu

18. dubna 2012 v 21:41 | Arvari |  Milý deníčku...
Já ne. Já když mám hlad, jdem většinou vzteklá, otrávená a podrážděná. Hodně podrážděná. A ještě víc vzteklá. PMS je hadr proti tomu, když jsem hladová. Když jsem hladová při PMS, ani atomovej kryt vás neochrání.

Tohle mi předem zaručuje selhání libovolnýho druhu diety. Já bych to prostě nevydržela. Dokonce ani jednoho pitomýho očistnýho dne nejsem schopná. Vždycky to skončí chutěma na sladký, a ve finále je den, co jsem plánovala jako očistnej, ještě stokrát horší jak běžný dny.

No. Nevermind.

Z čeho mám pocit vítězství já, když ne z hladu?

Z bolesti svalů na stehnech. Namoženejch rukou. Pnutí svalů na břiše.

Z toho, že z mýho 'půl-kliku-a-umírám' se za tejden a den stalo deset regulérních kliků, ač dámskejch, a ve druhý sadě ještě šest jen lehce pofidérních.

Z toho, že se dokopávám cvičit, i když se mi zrovna extra nehce, a svalům už tuplem ne.

Z toho, že jsem už nějakou chvíli na Jill nezařvala 'děvko'.

Z toho, že se na cvičení stávám lehce závislá.

Tak, že zejtra, když nebudu moct cvičit pořádně, když jdu na pracák a k babičce na oběd a do maminčina bytu, naplánovala jsem si tu cestu k babičce pěšky. Je to tak hodinka, s tím, co cestou potřebuju vyřídit.

A pak u matky si ještě stejně zacvičím. Nějak. Lehce. I když bez činek, no.

Protože ty s sebou fakt netáhnu.

TAKOVEJ magor zas nejsem...

Drhaný náhrdelník 'Melancholie'

14. dubna 2012 v 15:09 | Arvari |  Tvůrčí záchvaty
Při troše štěstí si na tohle JISTÁ osoba stěžovat nebude. Smutnej a melancholickej náhrdelník, ideální pro ty, co mají rádi, fuj, vyblitý barvy, dělanej SPECIÁLNĚ proto, aby byl na fleru nominovanej. A víte co? Už byl. Ehm...

Je k nalezení přímo TADY. A jestli si ho koupíte a napíšete, že jdete z blogu, máte u mě slevu patnáct procent. Se vyplatí, ne?

Přeju příjemný pokoukání...

If you think you're gonna die, stay with Anita

14. dubna 2012 v 11:30 | Arvari |  Milý deníčku...
Ne, že by ta rada pomáhala. Tu začátečnickou verzi cvičim celou DOBU, a pořád mám pocit, že umírám.

Ale to se zlepší. Už se to lepší, po čtyřech dnech.

Stejně je to šílený. Člověk čte o raketovym nárůstu síly a fyzičky, o spoustě lidí, co viděli výsledky skoro hned, a stejně mu to přijde jako blbost.

Ale není. Po čtyřech dnech už udělám mnohem víc kliků. A lepších, to navíc. Žádnej rozklepanej pokles o deset cenťáků a pád na hubu. Dokonalej klik to furt není, ale... Je to výsledek.

A ještě šílenější je, že bolest po třech dnech fakt ZMIZÍ. Já tomu absolutně nevěřila. Jak by mohla, když si svaly neodpočnou? To si stehna jako najednou rozmyslej,že mě zasnechaj normálně vyjít do schodů, a ruce zas, že je budu moct zvednout dál než do výše ramen?

Víte co? Jo. Rozmyslej. Protože já se včera vzbudila prakticky bez bolesti.

Jsem na sebe hrdá.

I když, no, dneska asi cvičit nebudu moct. Bolí mě hlava. A pokud toho nenechá, tak...

No, nic. Bolí mě hlava. Cpu se sušenkou. Mám tu ledový kafe. Na oběd jdu k babičce. Má sekanou.

Zuzi s tátou jsou, no, pryč. Jako obvykle. Jako obvykle mi to řekli včera odpoledne. Samozřejmě. Kdyby to z nich vypadlo aspoň ve čtvrtek, vyndala jsem si na včerejšek a dnešek maso. Ale ne, jen mi to sdělte na poslední chvíli. Však se nic neděje, že jo. V pohodě...

Jdu si vzít prášek. Jinak se k babičce snad ani nedoplazím.

Au. Au. AU AU...

Drhaný náhrdelník 'Juicy'

13. dubna 2012 v 20:59 | Arvari |  Tvůrčí záchvaty
Tak jo, jsem smířená s tím, že někomu (NĚKOMU) se tenhle náhrdelník moc zamlouvat nebude, protože je, no... určitym způsobem barevnej. Já bych ho taky nenosila, ale líbí se mi. Sakra hodně. Je takovej kouzelně... šťavnatej.

Líbí se vám? Chcete ho? Můžete si ho koupit TADY. A když mi k objednávce (na tenhle náhrdelník nebo na cokoliv jinýho) napíšete, že jdete z blogu, dostanete patnáct procent slevu na objednávku. =)

Tak se pokoukejte...