Únor 2012

Ach jo...

29. února 2012 v 22:31 | Arvari |  Milý deníčku...
Mám nějakou depku. Zcela bezdůvodnou.

Nechápu proč. Obvykle se mi tyhle stavy dostavujou tehdy, když pár dní nepíšu, nedělám, co chci, nebo se prostě jen tak obecně flákám a mám ze sebe špatnej pocit.

Jenže teď se neflákám. Pondělí jsem strávila nad náhrdelníkem, píšu každej večer, přepisuju, co potřebuju, dneska jsem udělala dvoje náušnice. Nemám důvody depkařit. Maminka mi dneska pochválila ty mý dokonalý botičky, Zuzika prakticky nevadim, z hnusnýho 'dekorativního' závěsu v obýváku jsem se už skoro vzpamatovala.

Nemám důvody bejt smutná.

Ale jsem.

Smutná, nervózní, podrážděná... OSAMĚLÁ i při komunikaci s lidma.

Chce se mi brečet.

(No, asi to bude špatným obdobím v měsíci. Flákači od kalendářů, prostě ten týden úplně zkazili. Asi si půjdu zahrát tenis v těsných bílých šortkách.)

Rocková hvězda - náhrdelník

27. února 2012 v 20:49 | Arvari |  Tvůrčí záchvaty
Slíbila jsem ho, a tady je. I když technicky vzato už je pryč. Ketlovaný náhrdelník k hvězdičkovým náušnicím. Tentokrát tu link na fler nehledejte. Náhrdelník byl na zakázku a už v obálce čeká na odeslání...

Back in red (a další pípovinky)

27. února 2012 v 20:45 | Arvari |  Milý deníčku...
No, tak jsem zpátky. A jsem zase obarevná. Zase jinou červenou. Vélkým několikaletým okruhem jsem se vrátila k Palette Permanent Natural Colors, odstín 575. Jen mě štve, že na krabičce už není ta okouzlující dlouhovlasá slečna, co mi tak připomínala Kylmänena. Nebo ta o něco méně okouzlující krátkovlasejší slečna, co nepřipomínala nikoho, ale slušelo jí to.

Každopádně, mám blbej pocit, že u týhle už zase na chvíli zůstanu. Je hezčí než ta, co jsem používala teď. No fakt. Je nádherná. A hlavně, fakt červená. I když už mám vlasy trochu mastný, furt jsou ČERVENÝ, namísto tý nahnědlý, co jsem mívala s tou předchozí. Takže... Si ponechám tuhle, děkuji mnohokrát.

Každopádně, boty přišly hodinu po mym pátečním odjezdu. Táta se Zuzikem už byli doma a vzali mi je. Jen já na ně musela čekat do neděle, no.

Ale výsledek, absolutní nadšení. I když si budu pod špičky muset pořídit nějaký měkký gelový vložky. I když paty jsou hrozně volný a i navzdory tkaničkám to utáhnout nejde. I když ten podpatek je vyšší než jsem předpokládala. I když je budu nejspíš moct nosit jen se silonkama. Pořád jsou DOKONALÝ...

Ehm, jo. A ráno jsem čekala na materiál na jeden náhrdelník, co po mně chtěla slečna na fleru. Vstala jsem před osmou a číhala na pošťačku. Jen abych to měla co nejdřív. Protože to docela hoří, do pátku to musí dorazit a já nevěděla, kolik času mi to vlastně pořádně zabere. No, tak jsem číhala. Nasnídala jsem se, uvařila si zelenej čaj, koukala na Tučňáky z Madagaskaru, páč po ránu nic lepšího fakt nedávaj... No, a číhala.

Když se ozvalo zazvonění, vystřelila jsem z gauče, bleskově nazula pantofle a hodila na sebe kabát a vyrazila. U vrat jsem byla maximálně za dvacet vteřin. A pošťačka? Už byla o půl ulice dál, vzdalovala se rychlostí, jaký jsem neměla šanci stačit (nemluvě o tom, že nemůžu dojít až na konec ulice a nechat barák nezamčenej, že ano), a na volání nereagovala. No, nic. Tak jsem se pořádně oblíkla a vyrazila na poštu.

S pošťačkou jsem se nakonec potkala minutu právě od pošty. A i když jela směrem OD ní, no, ta zásilka by tam ještě nebyla. Takže můžu bejt sakra ráda, že jsem ji nakonec chytla. Kdybych šla pomalejc, tak se s ní minu. I když by to zas znamenalo NEmít absolutně zničený holeně...

Každopádně, pak jsem nějakou chvíli seděla nad ultratvrdejma ketlovacíma nýtama (ale zas jsou krásný, lesklý, prostě kvalita) a tunou plastovejch hvězdiček. Ještě kolem druhý odpoledne se mi to povedlo nafotit, a teď už je to zabalený, odsouhlasený zákaznicí a zejtra to odjíždí. Pošta má dva dny času na zpoždění, a to to jede jen do Prahy. Bomba. Modlím se, aby to nikde nezahrabali.

No, a aby se můj geniální nápad poslat to z Hradce po tatínkovi, abych nemusela zejtra ráno (zdejší pošta má do jedenácti) s těma bolavejma holeněma letět nahoru, neukázal jako geniálně blbej nápad.

Pokud jde o náhrdelník, chlubivý článek očekávejte v řádu minut... XD

Nestíhááám...

24. února 2012 v 15:09 | Arvari |  Aktuální myšlenka
V kuchyni teče jen ledová voda. Mytí nádobí se ukázalo být poněkud problematickým.

Za dvacet minut mě tady vyzvedává maminka.

Na víkend jsem pryč.

Ty zatracený boty ještě pořád nepřišly.

Berte to jako dostatek informací.

Papa...

Ta ženská je kráva, bože, taková KRÁVA...

22. února 2012 v 14:18 | Arvari |  Aktuální myšlenka
ÁRGH, no fakt! Tupá kráva a tečka, a říkejte si, co chcete.


W... T... F...?!

Dožrala mě teda hlavně touhle větičkou...

"Jak už to v lidské společnosti bývá, někteří z těch zatím méně šťastných, kteří by rádi, aby jim někdo vydal knihu, se naváželi do těch, jimž už knihu někdo vydal."

Já bych ji kopla do prdele, bože. Já bych ji kopla do její 'spisovatelský' prdele, že by mohla svojí 'literaturou' oblažovat až někde na Jupiteru. (Na Saturnu ne. Proboha, jen tam ne.)

V prvý řadě, absolutně jsem si v celý diskusi nevšimla, že by se někdo navážel do těch, kterejm už někdo něco vydal. To si jen přecitlivělá hlavinka ctěný paní spisovatelky zase něco vsugerovala, jako si tehdy vsugerovala, že se do ní navážím, když s ní nesouhlasím v názoru na něco ohledně psaní. Celá ta diskuse jela absolutně o něčem jiným. Ale paní Renatka opět nemohla opomenout konstatování, že její (mizerný) knížky jsou hrozně, ale HROZNĚ úspěšný.

Bože, já bych ji kopla... Paní geniální a uznávanou. A s cenama, prosím, nezapomeňte na to, že ona má CENY!!!

Bože, a ty to vidíš...

(Btw, třeba já ani nechci, aby mi někdo něco vydal. A ne a ne a ne. Já si to vydám sama. A budu šťastná. Hrozně šťastná, že si to můžu řídit. Tak to vypadá, když pustíte k psaní berana...)

Prosííím, ať tohle vyjde...

21. února 2012 v 23:59 | Arvari |  Aktuální myšlenka
Zrovna jsem napsala a odeslala odpověď na inzerát, kde hledají prodavačku do Triumphu.

Prosííím, chci aby to vyšlo. Prosím prosím prosím.

Ne kvůli penězům, prostě... Tuhle práci bych fakt chtěla. A ne, nejsem magor!

Mě by to prostě strašlivě bavilo.

Protože moje láska ke kecání lidem do pravopisu je jen o fous větší než moje láska ke kecání ženskejm do správný velikosti podprsenky.

Ale to není o tom, že bych byla zlá.

Mě by to prostě fakt, fakt... bavilo.

A ani bych je neruinovala na zaměstnaneckejch slevách. Vzhledem k tomu, že nic, co tam maj, by mi nebylo... XD

Zamávejte bordelu... Ehm... aspoň části

21. února 2012 v 20:49 | Arvari |  Milý deníčku...
Tak jsem se dneska vrhla na úklid. Úklid, kterej jsem odkládala... od konce října? Co tady bejvalej naposledy byl. To už je kurva dlouho, co?

Kurva dlouho, kdy jsem v pokoji fakt prakticky neuklízela.

Krom takovýho toho běžnýho posbírání a odnesení nádobí, případně obalů od... všeho možnýho.

Válelo se tady toho vážně hodně. Jen PET flašek jsou dva pytle, a to ještě s tím, že ty flašky používám opakovaně. Vždycky si beru minerálku až tehdy, když začne flaška zapáchat, do tý doby si do ní točím čistou vodu.

(Aneb Myslíme ekologicky a ekonomicky.)

Každopádně... No, neřeknu, že teď je všechen bordel pryč. On není. Dneska jsem už tak vyflusnutá, že se mi to prostě všechno nechce odnášet. No, do zítřka se to neposere. A zítra to odnesu, odnesu nádobí, zapnu myčku...

Možná.

Pokud se zítra dokopu...

Babičkááá...

20. února 2012 v 20:22 | Arvari |  Milý deníčku...
Yep.

Dneska mě tady oblažovala svojí přítomností... a úklidem u bratra v pokoji. U mě díkybohu ne.

Ehm, ale na druhou stranu mi zase uvařila, za což jsem moc ráda. Moc moc moc moc moc.

Francouzský brambory já totiž můžu.

Na třetí stranu, řekla, že přijede dopoledne. DOPOLEDNE. A v kolik tady byla? Už někdy před půl devátou.

Takže, no... jsem se ani pořádně nevyspala, protože ten kravál tady mě prostě probudil. Mezi pokojema totiž jaksi máme jen sádrokartonovou příčku, a to není zrovna dobrá zvuková izolace.

Každopádně... bla, bla, bla. Zjistila jsem, že Zuzik tady chce udělat další pokoj, z našeho 'horního obýváku', prostě z volnýho prostoru nahoře. V překladu dozadu kolem schodů půjde jen 'chodba' a vedle bude ještě jedna ložnice, aby měly její milovaný dcerušky kde přespávat, když tady budou opruzovat.

Ne, ať si klidně vemou můj pokoj. Já to řekla jasně. Já sem už ani nepáchnu.

Nemůžu se prostě dívat na to, jak ta ženská bude dál a dál ničit NÁŠ barák. Nemám na to nervy.

Jen jim přeju příjemný přemalovávání tý černý stěny. A tý sytě červený. A těch dvou sytě fialovejch taktéž.

Jo, magor, další otázky?

Tak jsem se včera potkala s Korpinkou...

19. února 2012 v 17:51 | Arvari |  Aktuální myšlenka
Jo, s tou naší kočkou, co už někdy v prosinci nenápadně emigrovala.

Akorát když včera odjížděli, byla na zahradě. Tak jsem si pro ni došla a vzala ji do baráku.

No... Asi takhle.

Neutíkala. Nebála se mě. Když jsem ji hladila, mhouřila i oči. Ale jinak se prostě tvářila, jako by mě ani neznala.

A když už počtvrtý došla ke dveřím a tak toužebně na ně koukala, no, pustila jsem ji ven.

Je mi z toho smutno. Tak trochu. Ale jen trochu.

Protože, no, nevypadala špatně. Rozhodně ne. Není vyhublá, má pěkně jasný očka, prostě vypadá naprosto v pohodičce a spokojená. Takže někde se o ní starají.

Jsem vlastně hrozně ráda, že jsem ji viděla. Jak byly ty mrazy, myslela jsem na ni. A říkala si, že jen doufám, že je zalezlá někde v teple.

No, zřejmě byla. A to mi stačí...

*happy*

17. února 2012 v 11:25 | Arvari |  Milý deníčku...
Včera se mi nějak nechtělo psát. Ono ani pořádně nebylo o čem, že jo. Včera se nic zásadního nedělo.

Krom toho, že jsem si dala uvařit vodu na čaj, odběhla na ulici odevzdat mamince vytištěný obrázky pro bratra do školy, pro který si přijela, a když jsem se vrátila, Zuzik už stihla mojí vodou zalejt čaj tátovi, protože ona to přece NEMŮŽE VĚDĚT, že tu vodu, co mě ji viděla dávat vařit, budu na něco potřebovat, třeba do tý konvičky, co stojí přímo před rychlovarnou konvicí, a taky neví, jak dlouho budu pryč, když jdu ven v rozervanejch Steelách, v teplákách a rozepnutym kabátu a v ruce mám ty obrázky, o kterejch jsem předtím za její přítomnosti tátovi řikala, že je ponesu mamince.

Ehm. Je to jen můj pocit, nebo je předchozí odstavec jen jediná kurva dlouhá věta? Asi to se mnou začíná bejt fakt zlý...

No, začíná. Spíš se vracím do starý formy. Ach, já bejvala mistr dlouhejch souvětí...

Každopádně, proč happy?

Protože zítra, už zítra, zítra, juchuchůůů...

Zuzik a táta odjíždějí na hory. Na celej tejden.

Mně se ani nepokoušeli ukecat, abych jela s nima. Zuzik zřejmě konečně projevila schopnost pochopit mluvený projev a absorbovala moji větu 'Ne, mě NEBAVÍ tvrdnout tejden na horách, každý odpoledne jak kráva jezdit na lyžích nahoru a dolů, každej večer sušit mokrý oblečení a nudit se.' No, možná po pěti opakováních by to pochopily i jednobuněčné organismy...

Každopádně, budou PRYČ. A i když to bude znamenat, že se maminka začne podezřele často stavovat na ledový kafe, bože, jak já se na to těším. Tejden nebudu muset vidět její obličej a poslouchat její hlas, kterej si v protivnosti nezadá s naší gymplovou chemikářkou, a že po tý jsem měla většinu času chuť hodit lavici. Tejden nebudu muset říkat, že díky, chleba si ukrojit a namazat umím, ptala jsem se, jestli bude VAŘIT večeři, nebo se mám zařídit nějak sama.

Vím, že si budu muset tejden úplně sama vařit. Echm. A že když nasněží, bude to chtít prohrabat cestu k vratům, a možná i trochu před nima.

Ale haló, ona tu tejden nebude!

Pro to bych klidně obětovala i mnohem, mnohem víc...

(P.S. Jo, a taky jsem si včera večer koupila lístek do Pardubic na Judas Priest. Protože co když FAKT jedou poslední turné? U legend se nemá váhat...)