Leden 2012

ÁÁÁRGH!

30. ledna 2012 v 20:41 | Arvari |  Milý deníčku...
Ruka bolet přestala. Bomba. Pak zase rozbolela. SVINĚ.

Nevermind. Když toho nenechá, ve středu jdu na pracák a tak si při tý příležitosti zajdu i k doktorce. Pro nějakou protizánětlivou mast, něco na ten způsob. Jestli zjistí, že mám něco jako tenisovej loket nebo syndrom karpálního tunelu v počínající fázi (počíná teda už dva roky, ale nevermind), asi se půjdu střelit rovnou.

Momentálně plánuju jít s otcem prodebatovat možnosti mastiček, co máme doma. Potřebuju nějakou, po který nebudu pět minut skučet bolestí a drhnout si ruku teplou vodou a mejdlem, protože ta kůže tak strašně pálí pálí pálí.

Ehm, no. Dál.

Tohle bych sice mohla napsat na svůj psavej blog, ale nějak se mi nechce.

Jde o tohle. Rozhodovala jsem se (a částečně ještě rozhoduju), jestli časem vydám svoje věci sama, nebo jestli to udělám přes nakladatelství. Výhody, nevýhody, bla bla bla... Původní myšlenka ZDE.

Každopádně... Dneska mám nějakou odbojnou náladu. Nějak se mi nechce dát na svý práci nahrabat nakladatelům a knihkupcům a sama z toho mít velký kulový. Nechci se podřizovat jejich vůli. Chci si o tom všem rozhodovat sama, včetně těch poslední dobou tak řešenejch autorskejch práv.

Není to tak, že bych na vydání v nakladatelství NEMĚLA. Měla bych, tím jsem si jistá.

Ale já to už snad fakt ani nechci...

To save your wild wild lives...

28. ledna 2012 v 22:32 | Arvari |  Aktuální myšlenka
Když se v televizi mluví o terapii elektrošoky, asi jen mě napadne pustit si Velvet Goldmine. Ale tak přece...

'Piss of, go on then! Back to your wolves! Your junkie twerps! Your bloody shock treatment! AND FUCK YOU TOO!'

Dneska celej den umírám. Bolí mě hlava jako prase. Teda, teď už tak ne, ale tak mezi polednem a čtvrtou, pátou jsem se regulérně hroutila. Pak konečně jeden prášek zabral a já byla vysvobozená. Poměrně. Ale pořád mám v hlavě ten hrozně blbej pocit.

Pořád nechápu, jak může Arthur odhalit, že Tommy Stone je Brian, zrovna podle Shannon, kterou nikdy v životě neviděl.

Ehm, každopádně. Sedím. Čumím. Slintám.

Momentálně absolutně. Curt v těch dokonalejch stříbrnejch kalhotách zpívá Gimme Danger, Little Stranger.

'But if you will be my master, then I will do anything.'

Je k sežrání. Prostě k sežrání.

Ještě malá chvíle, a bude Tumbling Down. Moje milovaný, zbožňovaný Tumbling Down. Jedinej song, kterej v iPodu nikdy, NIKDY nepřepnu, když jedu na shuffle.

'Make a wish
and see yourself
onstage
inside out
a tangle of garlands in your hair
of course you were pleasantly surprised
softly he said…'I will mangle your mind.''

Ignorujte mě.

Jsem totálně sjetá...

Au. Au. AU!

27. ledna 2012 v 21:58 | Arvari |  Milý deníčku...
Už předevčírem včera jsem si NĚCO, nevím co, udělala s rukou.

Aby bylo jasno, moje pravačka není už dlouho tak DOCELA oukej, při námaze (jako třeba ručním psaní ve větší míře) někdy zatraceně bolí, jeden čas jsem prakticky nebyla schopná dát k sobě palec s malíčkem, jak mě to táhlo, ale to už je dobrý. Teď mě jen občas celá ruka maličko pobolívá a tahá od zápěstí až k lokti a... tak. Nic extra, ale že by se mi s tím chtělo běhat k doktorovi, když se to dva roky prakticky nemění, to zase ne.

Každopádně předevčírem jsem zavírala flašku s pitím a... křup.

Najednou mi dlaní a zápěstím projela tak šílená bolest, jakou jsem dost dlouho nezažila. Minimálně čtvrt hodiny jsem s tím prakticky nebyla schopná pohnout. Bolelo to jak čert.

Zavázala jsem to šátkem, prakticky zaškrtila krevní oběh, a pomalu, asi během dvou hodin to přestalo. Víceméně.

Včera ráno jsem se vzbudila a pohoda, tvářilo se to, že oukej. Přes den se to párkrát zase tupě rozbolelo, vždycky jsem to stáhla a odeznělo to. Říkala jsem si, že snad do dneška...

Hm, jo. Ráno pohoda, během dne pak zase občas tupá, protivná bolest. Prakticky permanentní blbej pocit v zápěstí. Teď mě to zase pro změnu táhne v lokti. Je to otravný. Nebaví mě to.

Možná bych měla přestat psát na klávesnici a ovládat myš, ale... No, za prvý se budu celej den kurevsky nudit, za druhý... Já psát potřebuju. Hodně.

Sice mě Múza líbá co pět minut na něco jnýho, ale nevadí.

Potřebuju psát.

Tak co s tím?

Já vím. Jestli to do neděle aspoň z většiny nepřestane, jdu k doktorovi...

Zatracenej kočičí simulant...

26. ledna 2012 v 15:37 | Arvari |  Milý deníčku...
Na to, že naše milá Eminka ráda předstírá, že ji bolí tlapka, jsem si už tak nějak zvykla. Obvykle je zatraceně snadno odhalitelná, jelikož okamžiky nedošlapování na jednu z předních pacek se s okamžiky zcela bezproblémové chůze střídají v pravidelných intervalech.

Včera byla důmyslnější.

Když jsem ji viděla kulhat ráno, říkala jsem si, že to zase jen hraje, a až za mnou poleze příště, až budu dole, bude zase v pohodičce. No, asi o hodinu později kulhala pořád. A příště zase. A zas. Prostě na jednu přední tlapku nedošlapovala.

Ačkoliv mám jisté podezření, že to nebyla tak docela ta, kterou zvedá obvykle.

Ale každopádně, vydrželo jí to až do večera, kdy navíc začala nápadně mhouřit levý oko, který jí i za normálních okolností občas slzí a... tak.

Kolem jedenáctý se před mým pokojem tvářila tak smutně a zuboženě, že jsem ji vzala k sobě. Chvíli se mazlila, pak vyskočila a pěkně po všech čtyřech šla slídit k pytli granulí, co tu mám a o kterým sakra dobře ví.

Nechala si jich hromádku nasypat, sežrala jich snad běžnou denní dávku průměrné kočky a šla se pokojně rozvalit na křeslo, kde se ještě NAVÍC zahrabala mezi moje trička.

Zase pěkně po všech čtyřech.

Stejně tak po všech čtyřech uraženě odcházela, když jsem ji vyhodila před pokoj, než jsem šla spát, a stejně tak po všech čtyřech ke mně dneska ráno venku přilítla ZE ZAHRADY, což je samo o sobě dost zvláštní, jelikož obvykle na pobyt venku reaguje tím, že prostě vleze do sklepa.

A i to oko jí sakra rychle přestalo slzet.

Simulant jeden zatracenej...

Maminka mi vážně dělá radost

25. ledna 2012 v 22:14 | Arvari |  Aktuální myšlenka
Ehm, jo. Vzhledem k tomu, že nudnost mýho života se od včerejška tak nějak nezlepšila, nebudu vás otravovat dalšíma kecama o ničem, co tady čtete pořád (i když tvrdíte, že vás to baví), a dneska sem věnuju jen, no, takovou jednu menší zprávičku.

Víte co...

Ještě třiadvacátýho prosince večer jsem mamince horko těžko sehnala v Tescu šedivou šálu z hrozně jemný vlny, strašně příjemnou, jelikož maminka si k Vánocům šálu přála, ale ačkoliv jsem to bratrovi opakovala asi milionkrát (já pro ni už měla sluchátka s mikrofonem), on jí žádnou nekoupil. Koupil jí ale hromadu JINEJCH kurevsky drahejch věcí, tak...

No, každopádně ta šála stála jen asi stopade, což je za tak hezkou a kvalitně se tvářící vážně bezvadná cena (zvlášť když přihlédneme k tomu, že v bižu krámě, kde jsem byla o pět minut dřív, měli za tuhle cenu jednobarevný látkový a vlněný a zdaleka ne tak hezký a jemný začínaly někde na třech stovkách), ale já si stejně tak nějak říkala, že no...

Co byste si asi říkali, když víte, že jakejkoliv doplněk, co jste kdy mamince dali, skončil zapomenutej a odloženej někde... někde?

Každopádně dneska, když si tu maminka byla půjčit můj župan a tašku na notebook (a bratrův notebook, ehm), nemohlo mi ujít, že tu šálu fakt NOSÍ. Jakože... fakt!

Jsem happy. Fakt mi udělala radost.

Aspoň jednou jsem peníze za dárek nevyhodila oknem.

Ani za ty sluchátka, mimochodem. Ty jsou fakt hodně využívaný. XD

(Ehm, a nakonec ten článek není ani krátkej. Tak nic. Možná někdy příště...)

*škrund a kruč*

24. ledna 2012 v 17:59 | Arvari |  Milý deníčku...
Mám hlad.

Hlad způsobený neskutečnou leností uvařit, obalit a osmažit si květák.

Dneska jsem snědla jen plátek žitnýho chleba... a kousek rolády od babičky. A vypila hrnek kafe.

To bylo ráno.

Od té doby nic. Prostě nic. Absolutně nic.

Možná bych si měla zvykat, vzhledem k životu strádajícího umělce, který jsem si rozhodnutími v poslední době tak nějak sama určila. Dost možná by bylo vhodné i vypnout topení, ehm.

JEHO matce jsem stále nic neposlala, ale udělám to, fakt. Rozhodně. Musím. Udělám to, až to ten malej zmrd bude nejmíň čekat. Bude to rána do zad. Jen škoda, že je vzhůru. Ehm. Nic.

Ani se mi sem poslední dobou nechce psát. Ani skoro není CO. Nějak teď žiju veskrze nudně.

Zuzik je věčně v tahu. Otec taky. Když tak nějak oba dorazí domů, vyrazí na hřiště na pivo. Většnu času tady jsem sama.

Mohla bych se rozepisovat o tom, jak nemám ráda tenhle a následující čtyři dny v měsíci, ale, no, myslím, že jsou přece jen informace, co bych si měla nechat pro sebe, že ano.

Jen snad kdybyste někdo měli zájem, můžete se mi vyjádřit k jednomu článku na psacím blogu. Nebo taky k libovolnému jinému. Všechny komentáře vítány!

Hergot, já mám hlad...

Ani se mi nechce psát.

22. ledna 2012 v 16:53 | Arvari |  Milý deníčku...
Ještě nevím, jestli jeho máti pošlu zcela neosobní SMSku, nebo radši trochu delší dopis (v tom případě už abych začala nacvičovat ne tak snadno odhalitelné psací písmo místo obligátního tiskacího, ať je to aspoň malinko anonymní) (nevíte někdo, kolik tak dneska stojí obyčejný psaní? já jen o kolik to ty kurvy zvedly, co jsem něco obyčejně posílala naposled), ale něco zaručeně pošlu. On se do té doby může klepat, co jsem si na něj vymyslela. Pokud to nepřijde vyzkoumat sem, což...

Asi ne.

Každopádně. Včera jsem si na fleru objednala náušnice, který skoro zaručeně neunosím, jelikož troje toho typu už mám, ale hele, tyhle mají NEPRŮHLEDNÝ červený sklíčka. A jsou vážně hezký. A ono... No, když budu chtít, ZAČNU je nosit. A stejně jsem od tý samý zároveň objednávala přívěšek pro Pinkí, k narozeninám, co má v květnu. (Proč tak brzo? No, protože je to fakt krásnej šperk a tahle prodávající toho drtivou většinu prodá do 48 hodin od vložení, proto.) A navíc jsem taky dostala slevu, jelikož jsem fanynka a už jsem objednávala a navíc mám část zboží věnovanou na dobročinný účely pro její záchranou stanici pro veverky.

Každopádně...

Dneska jsem vyplňovala strašně, neskutečně obsáhlej přijímací dotazník. Když to tak nějak vyjde, půjdu dělat blbou ovci na zákaznickou linku T-Mobilu. Nechce se mi do toho, ale je to práce. A přece jen, za to dělání blbý ovce budu mít prachy, a ne až tak málo. I kdybych to vydržela měsíc nebo dva, budu mít aspoň něco.

Jen upřímně doufám, že za ten měsíc nebo dva najdu něco lepšího. Momentálně se to netváří, ale tak... víte co.

Potřebuju prachy...

Budu svině, nebudu svině...

20. ledna 2012 v 14:43 | Arvari |  Milý deníčku...
Dneska jsem bejvalýmu na facebooku napsala, jelikož mi ruply nervy, že mu dávám čtyřiadvacet hodin, aby mi na tu zprávu odpověděl, jinak přikročím k ultimátům. Že jsem to s ním zkoušela po dobrým i po zlým a co já vím, jak ještě, ale on je takovej zmrd, že prostě nemůže komunikovat jako normální člověk.

No, neodpověděl zprávou, ale víceméně odpověděl.

Zablokoval mě na facebooku.

No, řeknu to asi takhle.

Můžu jeho matce napsat, ať se synáčka zeptá na kouření (který ona nenávidí a on byl hysterickej při představě, že by měla zjistit, že on kouří) a užívání drog, jmenovitě perníku (který si příležitostně taky vyzkoušel, a ještě k tomu říkal, jak je to úúúžasný, nechal toho až ve chvíli, kdy jsem mu natvrdo řekla, že ještě jednou, a jsem schopná ho i zabít, jelikož drogy pro změnu nenávidím JÁ, kofein se nepočítá).

Vím, že to ublíží jí, ale jemu taky, a víc.

Třeba ho maminka odtáhne z tý zkurvený Prahy, kde se z něj postupně stal tak příšernej člověk, a on zas bude normální. I když šance na to, že se spolu budeme zase bavit, je, no, nulová, když to udělám.

Problém je, že i když ho nenávidim, no mám ten pocit... stejně tady řvu.

Měla jsem ho ráda. Jakože fakt ráda. Dost dlouho i jako kamaráda, tehdy byl úžasnej, a všechno, ale teď prostě...

Jo, asi se mi stejská po tom, co bylo. Dřív. Kdysi. Po tom dobrym. To bych chtěla zpátky.

Asi je to normální.

Nevim, jestli mám tu smsku poslat. Nevim...

Pomoc?

Bramborovej salát

19. ledna 2012 v 14:53 | Arvari |  Milý deníčku...
"Přeskočilo jí?!" říkáte si teď nejspíš.

No, asi takhle vám to povím. MNĚ ne.

To maminka si vymyslela, že by chtěla bramborovej salát. Ani ne měsíc po Vánocích.

Takže mi včera přivezla všechno potřebný, a já se s tím dneska celý dopoledne patlala.

Víte, já tady sice dělám salát už... no, dost let. Bylo usouzeno, že to umím nejlíp. Že můj salát je prostě bezkonkurenční. (Ráda se tím chlubím, ehm, pardon.)

Ale nesnáším, když ho musím dělat SAMA. Když mi nikdo nepomůže ani rozkostičkovat ty pitomý brambory.

No jo, kdo by pomohl, když tu nikdo není.

Chudinkám okurkám jsem musela prorazit víčko, jelikož po pěti minutách jsem už skoro necejtila ruku, a ta silná mužská, co by se do nich dostala, prostě chyběla.

A co teprve cibule! I když dneska jsem ji SKORO stihla dokrájet, než jsem začala mrkat a smrkat a umírat. A zneschopněná jsem byla jen pár minutek. Velký zlepšení, vážně!

No, prostě... Salát jsem nějak upatlala. Za milé asistence dvou mňoukavejch bestií. Zejména Rozárka si nějak nenechala vysvětlit, že nahoře na lince nemá co dělat, nemluvě o tom, že jako správná kočka neví, že kočky brambory nežerou, a v okamžiku mojí snížené pozornosti slupla pár slupek.

Teď se salát chladí a rozležívá, a vůbec nechutná tak, jak chutnat má, ale možná se mi to jen zdá. Snad se mi to jen zdá.

Jestli nezdá, maminka mě pravděpodobně zaškrtí...

(Kdybych se už neozvala, víte, co se stalo. Vězte, že jsem vás měla ráda.)

Zlata, jsem domá...

17. ledna 2012 v 12:46 | Arvari |  Milý deníčku...
Jako obvykle už od včerejška, ale znáte to, když odněkud přijedete večer, nemáte absolutně náladu tu informaci, že jste doma, někam psát. Jste tak nějak rádi, že padnete na gauč, otevřete si Master a večer budete jen tak nezávazně courat po internetu.

Dobře, možná si neotevřete Master, ale já si ho otevřela.

Vzbudila jsem se poklidně kolem desáté, někdy po jedenáctý si uvařila ledový kafe a vzala si k jídlu celozrnnej chleba namazanej margarínem.

Kila šla po Vánocích vážně povážlivě nahoru, a mně se to vůbec nelíbí. Takže teď půjdou dolů, nehledě na to, jestli se jim to líbí, nebo ne.

I když si uvědomuju, že ledový kafe, nehorázně sladký, asi není zrovna, no... dietní.

Ale hele, 'dieta' je jen pobyt tady. Po teplým jídle (a něčem, z čeho by se dalo uvařit) ani stopa. Takže vlastně budu tak trochu na tom chlebu. Echm.

Jinak, Tarja byla skvělá, díky za optání. Fakt... úžasná a boží. Miluju ji, miluju, miluju.

Ale nebudu tady nadšeně blábolit, protože to nikdy nikoho nezajímá, že.

Takže nenápadně končím.

Mimochodem, kočky žijou. Kupodivu. Jen Emily zase kulhá. Chvílema.

Ne, stále jí to nevěřím...