Prosinec 2011

No, a je po Vánocích...

27. prosince 2011 v 14:46 | Arvari |  Milý deníčku...
Zuzika jsem nezabila.

To je dobrá zpráva.

Včera jsem nezabila ani bábu, a dokonce ani tetičku.

To se rovná skoro zázraku.

Mám spoustu dárků.

To není zase až tak zázračný, ehm.

A nemám čas, jelikož dneska odjíždím k Pinkí, kde budu až do Silvestra, a ještě pár dní potom.

Za chvíli odjíždím, abych byla přesnější.

Jestli mi tu Zuzik zlikviduje kočky, zlikviduju Zuzika. A to myslim vážně...

Offline Vánoce

25. prosince 2011 v 15:28 | Arvari |  Milý deníčku...
To jen na vysvětlenou, proč jsem sem včera vůbec, ale vůbec nepopřála.

Boužel se mi u maminky nepovedlo zprovoznit její drátovej net, a pak jsem stejně neměla čas napsat sem z bratrova připojenýho počítače.

No, takže opožděně...

VESELÝ VÁNOCE VŠEM!

Nebo aspoň ten zbytek.

U mě to bude ještě dost o nervy. Večeře se Zuzíkem mě teprve čeká...

Tak, a teď začínám bejt naštvaná

23. prosince 2011 v 16:58 | Arvari |  Milý deníčku...
Měla jsem jet k mamince do bytu. MĚLI JSME s bratrem.

Už někdy kolem jedný.

Potřebuju udělat pracinky, kokosový kuličky, dodělat ořechový košíčky. Promazat linecký.

Jít dokoupit dárky, kurva. Což je sice deset minut pěšky, ale STEJNĚ.

Maminka tady ještě ani není.

A já začínám bejt fakt, fakt nakrknutá...

Dárek Zuzikovi koupit či nekoupit?

22. prosince 2011 v 21:08 | Arvari |  Aktuální myšlenka
Víte, jen tak z principu. ZE SLUŠNOSTI, jak to nazval můj bratr, načež jí koupil voňavku dražší než je můj dárek pro maminku.

Jen si tak říkám... Chci vůbec bejt slušná?

K ženský, kvůli který se bojím po Vánocích odjet, protože se děsím toho, co se zatím stane kočkám.

No, nechci.

Ale měla bych?

Co já vim.

Ani nevim, co by se jí líbilo...

To byl ale blbej nápad...

21. prosince 2011 v 17:46 | Arvari |  Milý deníčku...
Já vím, že to cukroví jsem si vymyslela sama. Je mi jasný, že ho chci HLAVNĚ já. A že když něco chcete, musíte většinou něco obětovat.

Ale teď mě bolej nohy. Kurevsky. Pracinky ani vanilkový rohlíčky ještě nejsou hotový, linecký není slepený, na ořechový košíčky jsou přesně jen ty košíčky. Jediný cukroví, co se dá jíst, jsou skořicový hvězdičky.

A ani na ty chuť nemám, protože jsem tak kurevsky unavená. A musela jsem to po sobě rovnou uklidit, na což fakt nejsem zvyklá. Ale neudělat to, Zuzik se posere, a já na ni fakt dneska nemám náladu.

Mám hlad. Začínám mít. Ale nechce se mi nic hledat.

Možná až si odpočnu. A vypiju kafe...

Asi zase začnu nadávat na Vánoce...

20. prosince 2011 v 14:26 | Arvari |  Milý deníčku...
Tohle mě nebaví. Prostě ne.

Nechci dělat pečlivej úklid, když vím, že za nějaký dva, tři měsíce budu všechno balit a stěhovat pryč.

Nechci píct cukroví (i když ho nebude tolik) sama. Ale musím, jestli chci cukroví. A já chci cukroví.

Poslední dva dny se Zuzik přes den záhadně objevuje doma. Nesnáším Zuzika.

Nemluvě o tom, že všude je plno lidí. PLNO lidí. Nesnesitelná spousta lidí.

Otravnejch lidí. Lidí, co se zastavěj těsně před váma a divěj se, že jste do nih málem vrazili.

A to jsem si říkala, že letos budu na Vánoce v pohodě...

Mrcha jedna zákeřná...

17. prosince 2011 v 19:07 | Arvari |  Milý deníčku...
Kupodivu tady jednou nebude řeč o paní Zuzance, ale, tramtadadá...

O migréně.

Protože zákeřnější mrchu jste nepotkali.

Včera začala ve chvíli, kdy jsem se už už chystala jít spát. Jen minutku před tím, než jsem chtěla vypnout počítač.

Což bylo vlastně docela milý, jelikož mi to umožnilo to nejhorší zaspat.

Ehm... To jsem si myslela.

Jenže teď mám už od rána žaludek na vodě. Pocit na zvracení. Všeobecně je mi hrozně blbě.

A nic na to nepomáhá.

Svinská migréna...

Jak to dopadá...

16. prosince 2011 v 21:48 | Arvari |  Milý deníčku...
... když maminka vezme mě a bratra vybírat novou sedačku.

Ve stručnosti, jelikož jsem utahaná a zívám a vůbec se mi nechce psát, ale napsat to chci.

To takhle vyrazíme do Aska s tím, že maminka chce bílou (potažmo smetanovou) rohovou sedačku, rozkládací, a nějakej slušnej konferenční stolek.

Následně já a bratříček mamince většinu jejích vybraných sedaček zrbneme, a pak, přesně ve chvíli, kdy se vzdáváme naděje, že tam vůbec najdeme něco, na co se dá koukat...

Najdeme naprosto dokonalou oranžovou sedací soupravu, do který se shodně oba absolutně zamilujeme, a kterou maminka po troše ukecávání nakonec koupí s tím, že si na ni aspoň pořídí bílý polštářky.

Jo, a konferenční stolek jsme k tomu vybrali zelenej. Místo oranžovýho.

Když jsem nadhodila, že by k tomu byl super nádhernej fialovej koberec, maminka už se vzepřela. (A nejspíš přemýšlela o tom, kde najde číslo na nejbližší blázinec.)

No... Co. Tak si ty experimenty schovám časem do vlastního... XD

Je to k pláči nebo k smíchu?

15. prosince 2011 v 10:10 | Arvari |  Milý deníčku...
Ne, vážně. Ono už jen smazat nesouhlasné komentáře v diskusi na Srdci blogu je podle mě značná ubohost. A mám silné podezření, že ty moje tam ještě jsou jen proto, že je Staník přesvědčenej, že na jejich základě mě jeho věrní odepíšou jako hysterickou krávu.

Jako že jeho věrní to nejspíš udělají, ale já bych beztak radši oslovila ty jedince s MOZKEM a schopností samostatně MYSLET.

Ale jakože smazat komentáře poukazující na to, že se zase maže, a pak celou diskusi radši uzavřít, aby to tam NÁÁÁHODOU někdo nenapsal znova (někdo by napsal, za to někdo ručí), to už je ubohost nejvyšší.

Tak jako... Známe, ne? Někdo to tak prostě dělá, když nemá koule nebo argumenty na to, aby zareagoval.

Ale ještě NĚKDO mi budete tvrdit, že to nezavání totalitou?

Tak jsme přišli o Korpinu...

14. prosince 2011 v 14:28 | Arvari |  Milý deníčku...
No, prostě, dneska jsem si ráno poklidně šla na poštu odeslat náušnice, co si někdo o víkendu objednal. (A konečně koupit krabici na věci pro bejvalýho, no)

Korpinu jsem neviděla dva tejdny, fotr ji prej viděl tři dny zpátky.

Jdu si takhle poklidně ulicí, když najednou na dvoře jednoho baráku vidím známou šíleně flekatou kočku. Koukala na mě. Zvědavě. Divně. Volala jsem na ni, lákala ji... Nic.

Jako by mě neznala.

Všechno vina tý hnusný krávy, o tom nepochybuju.

Protože jsem přišla domů, uvařila si ranní zelenej čaj, našla si něco ke snídani, v pohodě si zalezla k sobě do pokoje.

Pak jsem slyšela, jak někdo přišel, a když jsem vyrazila dolů (bylo teprve po jedenáctý, a kdo by tady byl), uslyšela jsem šílený kočičí vřískání a zabouchnutí dveří.

Jo, a dole Zuzik.

Když jsem se zeptala, co dělá doma (NEprotivně, fakt jsem se snažila), tak prej co MĚ to zajímá.

Když jsem se zeptala, co bylo to mňoukání, tak za krku na kůži vyhodila 'tu strakatou'. (JULIE, ty dementní krávo, jmenuje se JULIE, a je MOUROVATÁ, rozhodně NE strakatá!)

A když jsem se na ni utrhla, že to si dovolovat nebude (protože já se neznám, když se ubližuje kočce, strejdovu přítelkyni jsem neskutečně seřvala za to, že před barákem odkopla kočku na nižší schod), tak ONA tady ty kočky nechce, a její maminka tak kočky taky nosí (yep, demence bude dědičná), a ta kočka určitě nevřeštěla kvůli tomu, jakým způsobem ji nesla (NESLA, ne popadla a během chvíle pustila, to dělám někdy taky, jako když odmítaj slízt z linky), ale kvůli tomu, že je vyhazovaná ven.

Pětivteřinový pokus s Rozárkou, se kterou jsem se ke dveřím ani nepřiblížila, prokázal, že kočka vřeští kvůli ZPŮSOBU, jakým je nesena, ne kvůli SMĚRU, jakým je nesena.

Na což Zuzik neměla inteligentní odpověď. I když, na co ona má, že.

Když je někdo BLBEJ, tak je prostě BLBEJ.

Prostě, o Korpinu jsme zjevně už definitivně přišli. Julie nejspíš bude další, a nejspíš to pro ni bude jen dobře, když najde nějakej barák, kde ji vezmou a budou mít rádi. Ono kdo by neměl rád malou kočku s plyšovou srstí a roztomilym kukučem.

Matka je nasraná, že se snaží najít byt, aby nás odsud dostala, a já kvůli kočkám nechci pryč, ale já... nemůžu.

Protože Rozárka a Emily jdou s náma, a když odejdu, jí už nic nezabrání v tom, aby je vyhnala.

A to já prostě nedopustím...