Listopad 2011

But you'd better run away, SHE'S A KILLER

30. listopadu 2011 v 22:05 | Arvari |  Milý deníčku...
Dostat ho teď do pracek, přísahám, že mu tu držku rozkopu.

Možná je to tím, že jsem dneska poměrně lehce vytočitelná a dosti hádavá, ale...

VIDÍM RUDĚ.

Nemusela jsem mu to zkurvený cédéčko Saturnettes vůbec přiobjednávat. Mohla jsem ho nechat, aby konečně dospěl, zařídil si ty zmrdaný platby kartou do zahraničí, založil si paypal a přestal všechny otravovat s tím, jestli mu to a to zaříděj. MOHLA JSEM, a teď kurva lituju toho, že jsem to NEUDĚLALA.

Prostě jsem mu pak napsala, kolik mimá za to cédo poslat, a zapomněla na poštovný.

Dneska jsem mu napsala, absolutně normálně, jestli by mi to ještě mohl doposlat. Výsledek?

Když budu citovat kousek odpovědi...

navíc, že ty to zapomeneš připočítat není zrovna moje chyba, že? ale tak pokud se jinak zblázníš.... -.-

No neřekli byste mu, ať si ty prachy strčí do prdele?

Ty spamy na hlavní stránce mě už fakt dost serou

30. listopadu 2011 v 13:02 | Arvari |  Milý deníčku...
Přiznám se bez mučení.

Občas, když chci, aby si článku někdo všimnul, publikuju ho v čase, co končí devítkou, čili tak, abych měla šanci ukázat se na hlavní stránce.

Dělala jsem to tady s článkama s náušnicema, náramkama a tak, nebo sem tam s nějakým tím názorem, ke kterýmu jsem chtěla ohlasy. Dělám to na povídkovým blogu s, no, ehm... povídkama. S názorovejma článkama to nemá až takovou cenu, těch si časem asi někdo všimne sám, a po zhodnocení u nich až tak netoužim.

A ano, znamená to spoustu spammerek (a momentálně i tunu škemrání o datart ozdobičky, píčovina na entou), ale občas se najde i někdo, kdo si to fakt přečte, nebo klidně i někdo, co si toho přečte víc, a pak se ještě vrací pro nášupy.

Ale teď, když je hlavní stránka permanentě zasraná spamem a ve výpisu článků jsou kvůli tomu samýmu články jen půl hodinky zpátky, nemám šanci.

A já bych fakt potřebovala, aby si toho povídkovýho blogu někdo všimnul.

Třeba tu včera házenou povídku mám fakt hodně ráda. A nikdo o ní neví...

Přijdu si trochu nerozhodná. Ehm, trochu...

29. listopadu 2011 v 16:47 | Arvari |  Milý deníčku...
Víte, já vím, že ten vztah byl fakt k ničemu. Že když jemu je u prdele, co já si myslím a co dělám, když poučuje pokaždý, když si najde něco, čemu náhodou rozumí víc jak já, když bez přestání slintá nad jinejma (nad chlapama k tomu) a omílá, jak maj úžasně krásný nožičky především kvůli tomu, aby MĚ přiměl zhubnout (PŘIZNAL TO!), tak to prostě smysl a budoucnost NEMÁ.

Arvarinka našla poklááád!

28. listopadu 2011 v 19:27 | Arvari |  Milý deníčku...
Teda, našla. Já celou dobu vím, že tam je, jen jsem ho nuceně ignorovala. Ale teď už nemusím, já nemusííím!

Ti, co mě mají na facebooku, si možná toho nadšeného vyjádření už všimli.

No, prostě v sobotu se mi podařilo najít můj dávno postrádanej stojánek na vonný tyčinky, což byl přesně ten důvod, proč jsem musela ten poklad ignorovat. A jestli řeknete, že jsem si mohla koupit za pár šupů jiný, tak jsem nechtěla. Jelikož tohle jsem před lety dostala od bejvalý spolužačky, a prostě jsem si vzala do hlavy, že ho NAJDU.

A našla.

A pak jsem hrábla do červený Ikea bedny, kde jsem věděla, že mám tyčinky...

A padla mi čelist.

Teda, já tak nějak věděla, že jich mám dost. Ale že až tolik... To jsem netušila. Absolutně ne.

Ale tak... Aspoň se teď ta mánie může ve velkym stylu vrátit, že. Bude se pálit a pálit a vonět...

Chichichi.

A ne, nezapalovala jsem si Opium. Ale mám hned dvě balení. XD

Já vím, já vím, já vám ten článek slíbila...

27. listopadu 2011 v 19:04 | Arvari |  Milý deníčku...
Ale mám silnou obavu, že dneska se k tomu už fakt nedokopu.

Potřebuju napsat Pinkí kapitolu romantický fanfiction, protože jsem to včera rozepsala, a tak nějak jsem řekla, že se dneska zkusím podívat na kapitolu dva, takže jako bych vyslovila závaznej slib.

Musím na zítra vymyslet epilog pro slashárnu na finnu, i když to je to poslední, co se mi chce, jednak proto, že to nebylo v plánu, druhak proto, že tam je Liimatainen, a Liimatainen je teď ve špitále a vypadá to s ním docela bledě, což ve mně probouzí takový to typický 'je to hajzl, ale stejně ho mám ráda, sakra'.

Chtěla jsem zkusit na druhej blog vyplodit něco na téma týdne, ale to má zdaleka nejnižší prioritu, takže k tomu nejspíš, ehm, jaksi, nedojde. Ale to je fuk. Sice bych zhruba věděla, co chci napsat, ale žádná Múza mě nezasáhla, takže... asi smolík.

Každopádně... Já jdu. Na ten epilog, nebo tu romanťárnu, ještě se rozmyslim...

Asi tu romanťárnu...

Ortel? Dokonalost sama!

26. listopadu 2011 v 16:36 | Arvari |  Mr. Wilde
Původně jsem myslela, že to napíšu do kultůrní rubriky, než mi došlo, že mám jednu taky na šanšajna, jako pozůstatek postpubertální posedlosti jeho osobou. (Která se, mimochodem, tak nějak pomalinku začíná vracet, zatraceně, Poppy nePoppy)

Takže, jak už vám asi došlo, dostala jsem se k tomu, abych si poslechla album The Saturnettes.

Zhruba tak sedmkrát, abych byla přesná.

A výsledek? Nevím, jak to dělá, ale zase se mi to nejspíš líbí o něco víc než minulý album, a už o tom jsem prohlašovala, že je absolutně geniální.

A zase je to tak nějak... jiný, ale na druhou stranu absolutně typický a něco, co bych od Wilda prostě ČEKALA.

A vážně nevím, jestli mu někdo řekl, že když zpívá hluboko, má ten nejerotičtější hlas na světe, ale každopádně ho začal používat podstatně, PODSTATNĚ víc. A v některejch pasážích se z něj člověku vážně málem i rozklepou kolena.

A texty jsou... Prostě Wilde. Někdy nesmyslný. Někdy nesnesitelně melancholický. Zamilovaný. Ujetý. U většiny z nich buď silně pochybujete o jeho psychickém zdraví, nebo o něj máte skoro i strach.

Hang me up on your wall if you like it that way. Just give me a call, 'cause I love you, love you...

A pak je tady ta věc s Poppy.

Poppy je prostě... Něco, co v písničkách ještě neměl, když se nepočítá Forever. A víte co? Je to přesně ono.

Její a jeho hlas pospolu. Už ve Forever se ukázalo, že to stojí za to, a teď to jen potvrzujou. Prostě jim to spolu ladí, a těm písničkám to dodává tak nějak... Jinej rozměr.

Zejména v určitejch pasážích.

Oh boy, I won't break your heart in two
I'll crush it all into pieces
That I will throw where the wild wind blows
If you don't leave me alone
I'm trying to get some sleep...

Ehm, a na konec bych ráda poznamenala, že tohle vážně nemůžete brát za seriózní recenzi. Na to jsem moc nadšená a moc nevzdělaná v hudební teorii.

Mně se to prostě líbí. Ale znáte to.

Don't ever put your hands in a rock'n'roll band, if you change your direction you get killed by your fans.

Wilde by měl bejt mrtvej už potřetí...

Hepy svátek tů mí...

25. listopadu 2011 v 16:17 | Arvari |  Milý deníčku...
Nemůžu se zbavit pocitu, že takovej nadpis článku jsem už někdy 25. listopadu měla. Možná i víckrát. Nevermind.

Každopádně nemíním psát nijak zdlouhavě, ale stejně napsat chci.

Byla jsem fotrem seřvána, že když po sobě nechci nádobí mejt, tak ho nemám používat. Milý tatínku, nepoužívala bych ho, kdyby ta tvoje píča všechno nádobí, o který jsem maminku uprosila, aby ho tu nechala, neodstěhovala z kuchyně, a to takovým způsobem, že mezi maminčinejma věcma se nedá najít. Ani bych na vaše nádobí nehrábla, jenže jsem musela, a stejně mi kvůli tomu trvalo těsto na palačinky dvacet minut namísto standardních pěti.

Každopádně za chvíli odjíždíme s bratrem, maminkou, babičkou a malou sestřenkou na večeři, jen tak, prostě na oslavu, i když je to jen pitomej svátek. Rozhodně je to lepší než bejt tady s tou krávou. I když ta ještě neni doma...

Večer, nebo možná zítra ráno, se chystám napsat milý článek na téma 'český vkus'. Studna inspirace je v tomhle domě teď prakticky bezedná, a bude to horší. Teď už nemám čas. Už jsem se měla chystat.

Mimochodem, ta babička je ta samá babička, co mi dává Saturnettes.

Už chci zpátky domů. Nažhavit věž a poslouchat a poslouchááát...

Nehledě na to, že ty songy už znám, jelikož je všechny někdy hráli živě, a tudíž jsem je všecky už slyšela na youtube.

Ale ovládla jsem se, když je zveřejnil na stránkách. Takže...

Uvidíme, jak to bude znít.

Kurva, já chci už bejt zas DOMA!

ÁÁÁRGH!

24. listopadu 2011 v 19:52 | Arvari |  Milý deníčku...
Není to hezký. Vážně vůbec není hezký jít spát o půl čtvrtý a bejt svym tělem z postele vytažená chvíli po půl desátý, a to bez nějakýho zjevnýho důvodu.

Ale tak jsem zas aspoň ráno došla do krámu pro nějakou snídani (ano, můj otec a pí. Z nás tak milujou, že něco jako pečivo se koupí jen na danej den k večeři a den nato dopoledne už není k dispozici, zase až večer) a na poštu. Myslela jsem, že si jdu pro věci, co mi poslal expřítel (sice mě kapku zamrazilo, jak to píšu, ale jo, nejspíš jsem za to i RÁDA), ale když jsem viděla tu bubliobálečku, tak nějak mi došlo, že do tý by tři tílka, dvě košile a pár dalších věcí ani omylem nenarval.

No jasně, vždyť já si na fleru kupovala prstýnek k Vánocům!

No, každopádně z ex nakonec vypadlo, že to ještě neposlal, protože neměl čas ani příležitost. Jo, krabici si byl na poště koupit někdy minulý úterý nebo středu (psal odtamtud Pinkí, a absolutní pohodičká), ale ještě to nestih poslat. To víte, sezení u facebooku mu zabírá hrozně moc času, když prostě MUSÍ odepisovat těm lidem, co má v přátelích, ale to, jak ho otravujou, ho DĚSNĚ vytáčí...

Není to moc fajn den. Jsem smutná a zároveň vytočená, a výjimečně za to nemůže PMS.

Ale zejtra mám svátek. A svátek znamená jedno.

Že půjdu k babičce. A babička pro mě má něco prostě úžasnýho.

Už zejtra budu mít cédéčko SATURNETTES!

A hele, jak má člověk hned lepší náladu... XD

Yep, flákala jsem se moc dlouho

23. listopadu 2011 v 19:39 | Arvari |  Milý deníčku...
Dneska jsem zas vlezla na rotoped.

Okej, už v pondělí, ale to jsem to ještě nezjistila. Jelikož jsem si tu na tu zasranou osmičku ani nedala.

Ale dneska jo. A výsledek?

Osmičku už neutáhnu. Pět minut je čirý utrpení. Ani ne tak dechově, ale svalama. Bolej. STRAŠNĚ. Pálej takovým způsobem, že prostě musím zpomalit.

Jsem v háji. Fyzička v háji. Vycvičený svaly v háji.

Odstřelte mě. Prosím.

Navíc mě takhle večer zas chytá hlava, a to jsem chtěla psát. Takhle to na to druhý kolo soutěže nedám. Ani omylem.

A s knížkou taky hnout nemůžu.

A jebe se mi klávesnice. Nehorázně...

Show Must Go On

21. listopadu 2011 v 21:22 | Arvari |  Trocha kultůry
Já Queeny vlastně nikdy tak docela nemusela. Nebo, lépe řečeno, nikdy mě extra nezajímali.

To se víceméně nezměnilo. Kdo na mě vytáhne, že si v tom případě nemůžu říkat rocker, nebo tak něco, toho vezmu po hlavě rotopedem.

Prostě jsou mi pořád... tak nějak jedno.

Ale je pár písniček, co si fakt ráda poslechnu. Jsou to výhradně ty profláklejší, jelikož nemám chuť snažit se naposlouchat něco jinýho.

Tahle je kurva profláklá...

Jo, a není moje vina, že ji od rána poslouchám...

Queen - Show Must Go On