Březen 2011

And the winner is...

31. března 2011 v 16:25 | Arvari |  Milý deníčku...
Nebudu vás dlouho napínat. jsem to já.

Po mnoha dlouhých bitvách s internetovým připojením v tomhle zkurvenym rozpadajícím se baráku, kterej se asi jen nějakým omylem nazývá hlavní budovou Filosofické fakulty Univerzity Karlovy (Mimochodem, v zimě tady byly po chodbách kbelíky, co chytaly vodu kapající ze stropu. Ne, prdel si vážně nedělám.), jsem konečně VYHRÁLA.

Což je tedy patrné už jen z toho, že tenhle článek vůbec píšu, že.

Stálo mě to necelou půlhodinu času, spoustu nervů, spoustu marného klikání, spoustu milých sdělení Poradce při potížích (Nepodařilo se najít chybu. Chcete zobrazit jiné užitečné rady?), stáhnutou nějakou pitomou aplikaci (naštěstí tu inteligentně mají síť, pomocí které se připojíte přesně na to, kde se to všechno nastavuje a stahuje, chicht) et voila... Internet!

Takže jsem vyhrála.

Fakt jsem nad tím šmejdem vyhrála.

JÍHÁ!

Najednou je ta pauza mnohem příjemnější.

Jen kdyby na chodbách nebyla taková kosa...

Konečně zase redhead...

29. března 2011 v 8:47 | Arvari |  Milý deníčku...
A teď, dost možná oproti všem vašim očekáváním, nemluvím o Kylmänenovi, nýbrž o sobě. Jelikož o víkendu se mi opět dostalo toho nezměrného potěšení z barvení vlasů, takže se KONEČNĚ zase proháním po světě jako rudovláska.

Už mi z té blednoucí a vymývající se barvy vážně začínalo přeskakovat. To víte, když si svoji osobnost tak trošku založíte právě na barvě vlasů, no... To, že jí na hlavě už moc nemáte (a navíc se vám díky tomu začnou vlasy zase mastit jako blázen, a pořád by se to jen cuchalo), vám kapku zamává se sebevědomím.

Je to vůbec vtipný, jak moc vzhled ovlivňuje nejen to, jak se na vásdívají lidi okolo, ale i to, jak se na sebe díváte sami. A nemluvím ani tak o kilech navíc (i když o nich něco vím), ani o podobných nezměnitelných nedokonalostech...

Včera mi skoro přeskočilo, když jsem ráno zjistila, že si moje maminka půjčila moji tužku na oči a zapomněla ji vrátit. Moji naprosto novou černou tužku na oči. Musela jsem se namalovat šedou. Nebylo to ani tolik poznat. A stejně jsem to nebyla já. Zajímavé, ne?

Možná jsem prostě jen magor...

Bože, mně se do ničeho nechce...

27. března 2011 v 20:19 | Arvari |  Milý deníčku...
Ne, že bych neměla nic na práci, ono by se patrně i něco našlo, i když s tím, že jsem si nepůjčila knížku na zítřejší seminář s tím, že ji najdu na netu, jsem to asi kapánek dojebala. Ale no nic. On to stejně nepozná, že jsem to nečetla. Krom toho to bude fakt první věc, co jsem nečetla (tedy z toho, na co jsem byla pokud jde o rozebírání), a za normálmích okolností bych na tu hodinu nešla... Jenže musim. Kvůli blbý fonetice, co se mi s tím půlkou kryje... Ach jo.

A krom toho bych měla udělat úkol na finštinu, že, ale vzhledem k tomu, jak hrozně jsem utahaná a jak hrozně je ten úkol složitej a nesmyslnej, mám blbej dojem, že se na finštinu zejtra nejde. No co. To se nějak přežije ještě. Pak už budu makat. Vážně.

Ale mohla bych možná udělat něco lehce na úterý, protože to už se na to vybodnout prostě nemůžu. Tečka.

Ach jo ach jo, ale jsem utahaná. Málo jsem se vyspinkala. Pitomý změny času.

Momentálně tady sedím a koukám se na Superstar, i když ani nevím, proč vlastně. Včera tam aspoň byl ten Ševčík. I když v tuhle chvíli se tam taky pohybuje, ehm. Ehm. Ehm. Já vím, je tak jakože o necelý dva roky mladší, ale k čertu s tím, že. Mladý, hezký a talentovaný rockeři jsou vždycky příjemné osvěžení...

A jestli vám přijde, že píšu zmateně... Kafe, sweethearts. Asi bych to měla omezit. Kapku se mi klepou packy...

Radosti majitelů koček...

21. března 2011 v 12:22 | Arvari |  Milý deníčku...
Ráno zcela dobromyslně vyhodíte vaši černou (když se nepočítají bílé packy a břicho) vykrmenou potvoru ven (protože byla doma celou noc a teď se přeci potřebuje nadýchat čerstvého vzduchu a trochu se proběhnout), jen abyste po návratu od doktora (čili tak o hodinu a půl později) zjistili, že ji nějaká dobrá duše pustila zase pěkně do teplíčka a kočka pěkně spinká, schoulená do klubíčka, na jídelním stole.

Přijdete a zadíváte se na kočku, která zdánlivě spí. Pak ale postřehnete, že na vás skrytě upírá právě jedno oko a pečlivě kontroluje vaše pohyby.

"Hele," pronesete. "Já vim, že mě vidíš..."

Nastane vteřina ticha.

A pak kočka, od které stojíte půl metru a k níž jste v žádném případě ani nenatáhli ruku, začne...

Spokojeně vrnět.

Fňukity fňuk...

20. března 2011 v 10:32 | Arvari |  Milý deníčku...
Tak si to shrneme, ano?

Dva dny trávím čas buď v posteli (zahrabaná pod dekou) nebo na gauči u počítače (velmi důkladně obrněná hned dvěma dekami, přičemž peřina mi přikrývá spodní polovinu a deka horní polovinu těla), a střídavě se potím a klepu zimou a skoro pořád mi je blbě, protože mám prostě teploty/horečky. Jejich konkrétní výši bohužel neznám, protože teploměr se preventivně někde ztratil.

Dva dny jsem se pořádně nevyspala, protože jsem se co chvíli budila tím, jak mi bylo mizerně a vedro.

Dneska jsem se vyspala dobře a teplotu už nemám.

Pro změnu ovšem nemůžu polykat. Teda, můžu. Ale je to zatraceně nepříjemný.

Takže zejtra žádná škola, ale příjemná návštěva doktorky, a od úterka, nejspíš šupajdění do školy i s antibiotikama, pokud je dostanu, jako že dost možná dostanu.

Nádhera, prostě nádhera.

Zkurvená klimatizace v autobuse...

Leonard, I'm sick

18. března 2011 v 12:08 | Arvari |  Milý deníčku...
Dobře, nevím, komu to vlastně říkám, není tady ani Leonard, ani Penny, ani nikdo jinej, kdo by mi zvednul ze země deku, uvařil polívku, popřípadě zazpíval Soft Kitty...

No, každopádně jsem parádně nachcípaná. Brát si pod kabát jen tílko prostě nebyl dobrej nápad. I když za to mohla naplno jdoucí klimatizace v buse, nebejt tý, jsem v naprostý pohodě.

Každopádně me pobolívá v krku (ne, nebolí mě dutiny, když se ohnu!), neskutečným způpsobem se potím, mám lehkej náběh na rýmu a hlava mi nepraskne jen díky tomu, že mi na ni nějakým zázrakem zabral Nurofen. (Čemu se divím, Nurofen, ještě k tomu Rapid, je to nejsilnější, co doma mám, a zabere to v devadesáti procentech případů, dokonce i tehdy, když bych přísahala, že jakejkoliv prášek tu bolest jen kapku sníží)

A ano, měla jsem bejt ve škole, ale... Come on, to se prostě nedá. Jet tam, nepodívám se tam celej příští tejden, takže výsledek ve svý podstatě naprosto stejnej.

Takže tady poklidně sedím, dokopávám se jít si udělat další čaj (na kafe fakt nemám chuť) a patrně se vrhnu na dopisování Story... Už jen dvě kapitoly...

Říkejte mi flákač...

17. března 2011 v 8:48 | Arvari |  Milý deníčku...
Prostě jsem se včera vykvajzla na to, abych cokoliv dělala (rozuměj - úkoly na finštinu a dánštinu, ehm), takže jsem se tak nějak rozhodla vykašlat se i na jití na finštinu (protože na hodině se Sannou se stejně nebude dít nic extra zajímavýho a podnětnýho, a co já jí sakra budu vysvětlovat že mě bolí hlava a do ničeho se mi nechce, pročež jsem se jí vykašlala na její pitomej úkol), ovšem na dánštinu odpoledne musím. Z baráku jedu v jednu (to se mi fakt bude chtít), což je docela ujetý vzhledem k faktu, že hodina mi začíná o půl šestý večer. No, nic s tím nenadělám, že...

A návrat jako obvykle v deset.

No, nic. Teď si musím jít umejt vlasy (ani do toho se mi nechtělo), uvařit si kafe (do toho se mi na druhou stranu chtělo i v devět večer, lalala) a vrhnout se aspoň na dialogy na dánštinu (já nechci, bííí!).

Pokud mě teda pustí koťátko, který momentálně s rozkošným vrněním spinká na mym klíně, ŽE...

Uživatel Arvari se nudí

16. března 2011 v 11:47 | Arvari |  Milý deníčku...
A to tak, že pekelně.

Uživatele Arvari však tak trochu bolí hlava, a stejně tak se uživateli Arvari nechce naprosto nic dělat, což činí prakticky jakoukoliv nabízející se možnost zábavy poněkud nemožnou.

Uživatel Arvari taky poněkud hladoví, takže by si měl co nevidět jít ulovit něco k obědu. Ale jak bylo řečeno výše, uživateli Arvari se nechce nic dělat, takže...

Yeah.

It's a little bit complicated.

Dneska je divnej den...

Krutá ironie...

15. března 2011 v 8:20 | Arvari |  Milý deníčku...
Když usínáte, usínáte, a kafe nepomáhá. Tak si řeknete, že teda půjdete spát. Pomalu už se chystáte vypnout počítač... A kafe zabere. Takže se musíte zabavit ještě další hodinu a půl, než se vám milostivě zase začne chtít spát.

Ne, že bych si stěžovala. Večery jsou obvykle velmi inspirativní doba, takže vlastně jo, hodina a půl je fajn.

Jen to znamená, že jsem se vyspala míň, než bych se vyspala, kdybych si to kafe nedala, když jsem přijela.

Ále, tak co. Dneska se sice OPĚT vracím v deset (i když, mimochodem, minulej tejden byla učitelka nemocná, takže jsem se vracela dřív, chicht. Teda, v úterý dřív, ve čtvrtek jsem se na to vybodla, že...), ale zítra se vyspím, a nejsem ani zas až TAK utahaná, abych 'nepřežívala'.

A teď si tu poklidně sedím s malým kafem a chroupám ve snídani jogurtový bebe dobré ráno.

A asi byste neřekli, že mě poslední dobou i docela baví sem psát, co?

Usnu

14. března 2011 v 21:52 | Arvari |  Milý deníčku...
Předem upozorňuju na to, že tohle je zase jen jeden z běžných deníkových zápisků, kde nevyjadřuju žádný svůj postoj (i když pár na vyjádření by jich třeba i bylo), nesděluju naprosto nic důležitého a zcela výjimečně se taky nerozplývám nad Wildím nebo Ewanem McGregorem.

Skoro to zní jako zázrak, což?

Ne, jediné, co chci sdělit, je skutečnost, že usínám, a to i navzdory skutečnosti, že i v tomto okamžiku piju kafe.

I když na tom, že kafe nepomáhá, není nic až tak divného, což?

Ach, nuda, nuda. Půjdu brzo spát...