Prosinec 2010

Veselé Vánoce přeju...

24. prosince 2010 v 16:42 | Arvari |  Aktuální myšlenka
A pokud možno poklidné. Poklidnější, než mám (vlastně už tradičně) já.

Měla bych uklízet svůj pokoj (řekla bych, že vypadá jako po výbuchu atomovky, ale výbuch atomovky by můj problém naopak poměrně slušně VYŘEŠIL), ale sedím tu u počítače a koukám... na Šíleně smutnou princeznu.

Říkejte si, co chcete, pro mě prostě vánočnější pohádka není, a to i navzdory tomu, že ji už pár let na Vánoce vůbec nedávali.

A vím, že je to pitomý, až to bolí. Ale znáte to, když něco milujete od dětství a prostě na to nedáte dopustit, ne? Tak to je přesně ono.

Ale to je jedno. Prostě...

Šťastný a veselý. A hodně dárků a pohody a salátu a čehokoliv, co chcete.

Jo, a mimochodem, ještě jsem dneska neměla kafe. Nevím, jak ještě funguju...

Bojíte se barev?

22. prosince 2010 v 22:03 | Arvari |  Tvůrčí záchvaty
Nebojte. Barvy nekoušou. Teoreticky.

To si takhle jednou Arvari objednala ohňovky. Pár jasných barev, vzájemně zkombinovatelných, prostě super.

A zkombinovala je. A tady máte výsledek...

For a belly dancer?

11. prosince 2010 v 0:34 | Arvari |  Tvůrčí záchvaty
Zas jednou jedna (dejme tomu) sada náramku s náušnicemi, nejspíš poslední, co tu ještě mám. Bylo to spíš něco jako zbavování se zbytků, proto ani ten náramek, ani ty náušnice nejsou zas až tak bohaté. I když tomu náramku to ani v nejmenším nevadí, ne?

Snížek...

1. prosince 2010 v 18:46 | Arvari |  Milý deníčku...
Jasně. Mám ho ráda.

Mám moc ráda sníh. Miluju sníh.

Ale ne ve chvílích, kdy se kvůli němu dostanu domů o čtvrt, možná půl hodiny pozdějc.

Pitomá věc. Taky nemohla začít padat o pár hodin pozdějc. Třeba teď už by to tolik nevadilo. To bych už byla těsně před Hradcem, spokojená...

Spíš těsně přes terminálem. Kousek před Hradcem jsme teď. Teď, když máme bejt skoro na terminálu.

Ale zase si nemůžu stěžovat. Mám notebook. (Miluju tu černou krabičku, miluju) Můžu psát. Bejt na netu. Empétroska hezky hraje. Vlastně je to docela fajn. Když vynecháme záda bolavý ze sezení v jedný a tý samý pozici už hodinu a čtvrt.

Před chvílí mi hrály Očka. Pak Bloodpit. S Mattim, přirozeně. (Proč jen já jdu vždycky s Mikkonenama?) Teď PoP! Goes My Heart. Nekomentujte to.

Takže je to svým způsobem fajn. A svým způsobem vážně otrava, jelikož jsem vážně chtěla být DOMA.

Mimochodem, na to, abysme dorazili do Hradce, máme podle notu teď přesně 52 minut. Jo, to by mělo projít. Ne?

...

NE?

(P.S. Tenhle článek měl smysl před dvaceti minutama kdy byl psanej. Teď už jsem fakt před terminálem... Ale pošlu to stejně.)