Paganfest, 13. 4. 2008

9. června 2008 v 17:26 | Arvari |  Trocha kultůry
Vím, že mi to trvalo až děsivě. Ale musíte mi odpustit, vážně jsem neměla naprosto čas. Teď ho sice taky nemám, ale co já bych pro vás neudělala. Tak si konečně přečtěte, jak se mi tam líbilo...

Putování za pohanskou hudbou započalo jedné krásné dubnové neděle. Cesta, zpestřená přišíváním nášivky na černou džínovou bundu, uběhla překvapivě rychle. K mému velkému šoku jsme s Pinkí úspěšně dorazily, hned na první pokus, k Masters of Rock Café. Následovaly dvě hodiny urputného čekání, nenápadné pronesení lahve s pitím, zakoupení malé lahve minerálky (velká byla na cestu zpět), ukořistění dvou plakátů festivalu, úprk k pódiu, umístění se pod ním a další čekání. Pak světla zhasla a...
Skupinu Hyperion jsem neznala, neslyšela jsem o ní. Když členové nastoupili, nemohla jsem se ubránit poznámce o neoriginalitě jejich nástrojů. V závěru jsem uznala, že nejen Apocalyptica ovládá violoncello. A pokud jde o Včelku Máju v instrumentálním metalovém podání, té se jen málo věcí vyrovná...
Z Eluveitie si pamatuji pouze neuvěřitelnou vřavu, spoustu potu, rychlou hudbu a jednoho člena v kožené sukni.
Týr se pro změnu vyznačovali podezřele krátkým vystoupením. Zahráli několik mně známých písniček a zmizeli. Zanechali určitý dojem, který se ovšem rozplynul ve chvíli, kdy začal finský blok...
Moonsorrow znamenali vlastně jen ukrácení čekání na Korpiklaani. Zaujali, pobavili. A donutili mě říkat si, že od nich musím něco sehnat. Na což se zatím stále ještě jen chystám.
Pití v lahvi o objemu půl litru rychle ubývalo. Čekalo nás to nejnamáhavější...
Korpiklaani naběhli. Nastalo peklo. Spousta energie, spousta poskakování, spousta zpěvu. Brýle byly odloženy (neboť naprosto znemožňovaly házení hlavou), nohy se samy zvedaly z podlahy a ruce kmitaly vzduchem. Nikdy jsem neschytala tolik šťouchanců do zad. Pití začalo ubývat ještě rychleji, přičemž jediný oddych byl publiku umožněn při písni Tuli Kokko, případně pak ještě při Jonneho menším soukromém vystoupení s bubínkem. Na konci jsem mohla pouze konstatovat, že pořadateli vyměřená hodina byla více než dostačující, neboť víc bych už nemusela přežít.
S ústy vyprahlými žízní jsem vklouzla na uvolněné místečko v první řadě, jen malý kousek od mikrofonu, ke kterému se brzy měl postavit jistý blonďatý Fin. Ensiferum, v čele s Petrim, dorazili na pódium brzy. A můj sen se stal skutečností. Měli na sobě své sukýnky v národních barvách. Měla jsem to štěstí, že jsem stála přímo u bedny, na kterou si Petri většinu koncertu odkládal jednu nohu. Černé trenýrky, mimochodem. Koncert uběhl neskutečně rychle, přičemž jeho polovinu jsem strávila s vlasy směřujícími dolů přes obličej. A v jednu chvíli bylo vystoupení zpestřeno Petriho úspěšným pokusem vzbudit jednoho ze zlínských techniků jen řevem fanoušků.
A pak byl konec. Vymotaly jsme se z davu, občerstvily se, využily dvou příležitostí obtěžovat oblíbené Finy (z čehož vyšla fotka s Jonnem a fotka s Petrim), nějakou chvíli pomrzly na nádraží a vydaly se na cestu domů.
Zmačkaný plakát už visí na skříni...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aina Aina | 12. června 2008 v 13:36 | Reagovat

Na koncertě Norther sem byla, ale nám bohužel Petri tenkrát spodky neukazoval:-)I tak to ale stálo za to. Mohla bys sem hodit třeba i fotky:-)

2 Arvari Arvari | E-mail | 12. června 2008 v 17:11 | Reagovat

Aina: To by je nejdřív musela Pinkí zmenšit a poslat mi je... XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama