Jako dítě trhá mouchám křídla

26. září 2007 v 18:14 | Arvari |  Literární ambice
Varuju vás, je to možná trochu moc. Ale užijte si.

Ležel na gauči a pomalými, ale strojově přesnými pohyby brousil nůž. Potřeboval mít svůj nástroj ostrý. Čekal ho úkol, který si nemohl dovolit zpackat. Ale tentokrát nebyl zadavatelem nějaký chlápek z okolí, který se potřeboval zbavit kohosi nepohodlného. Tím, kdo po něm chtěl splnit tohle, byl on sám.
Oliver Smith byl vrah. Nebo by se spíš dalo říct, že člověk, který si právě teď dával říkat Oliver Smith, byl vrah. Zabiják z povolání. Muž beze jména. Jeho přízvisko se měnilo stejně rychle jako totožnosti jeho obětí. Byl velmi populární - zvlášť proto, že dokázal na povel zapomenout cokoliv. Stejně jako kdysi zapomněl jméno, které mu dali jeho rodiče. Shodou okolností to bylo ve stejný den, kdy v metru 'ztratil' veškeré své doklady. Den, kdy se stal tím, čím je dnes. Tvorem bez citů a především bez slitování.
Jedinou zbraní, kterou používal, byl nůž. Pistole, i když byla s tlumičem, natropila na jeho vkus příliš mnoho hluku. A nikdy nebyl ten typ, který by někomu nasypal do jídla jed, aby se následně mohl dívat, jak postižený umírá v křečích. Příliš kruté. Jistě, zbraně jako kuše nenadělají kravál a přitom jsou dostatečně rychlé pro oběť, ale on tyto alternativní prostředky považoval přinejmenším za nespolehlivé. Vždy sázel na starý dobrý nůž. Jedno rychlé přeříznutí krční tepny či přesná rána do srdce, to bylo jistým prostředkem pro to, aby zákazník netrpěl. Neobešlo se to sice bez jistého množství krve, ale to už byl problém pozůstalých, nebo ne?
Od dveří místnosti se ozvalo decentní odkašlání. Oliver trhl hlavou.
"Ano, Jimmy?" zeptal se chraptivě chlapce, který nervózně přešlapoval stále na stejném místě a očividně se snažil vypadat neviditelný.
"Pane O... Olivere," vykoktal chlapec poté, co se podíval na jakýsi malý papírek, který vytáhl z kapsy. "Už jsem to zjistil, pane."
"Co to máš?" ukázal muž na lístek, který chlapcovy prsty ještě stále křečovitě svíraly. "Mý jméno?"
"N-ne, pane!" vyhrkl Jimmy. "Proč bych měl... pane..."
"Nelži mi, Jimmy!" varoval ho muž. "Podej mi to."
"Jistě, pane, tady, pane."
"Opravdu máš tak slabou paměť, že do ní nedokážeš dostat moje jméno?" pronesl chladně muž. Letmo pohlédl na papírek, aby ho vzápětí začal cupovat na malinké kousíčky. "Uznávám, že pokud jde o jméno, začíná mi docházet fantazie. Ale od tebe, Jimmy, se přesto očekává, že si moji aktuální přezdívku budeš pamatovat. Oh, ubohý Jimmy..."
"Odpus´tte, pane," špitl chlapec ustrašeně. "Já... já... víte..."
"Nemusíš se bát."
"N-ne, pane?"
Muž se zákeřně zašklebil. Bylo to poprvé, co toho večera změnil výraz tváře. "Samozřejmě, pokud bys na tom chtěl trvat, můžu si na tobě vyzkoušet ostří..."
"N-netrvám, pane."
"Výborně. Nechtělo by se mi shánět nového pomocníka, víš, Jimmy?"
"Pane, mohl bych se na něco zeptat?" zamumlal chlapec.
"Mluv," vyzval ho muž. Bříškem prstu zatím láskyplně přejížděl po čepeli nože. Dobrá práce, moc dobrá. Skutečně dokonale nabroušený. Sice ho při své misi nebude nezbytně potřebovat, ale chtěl mít jistotu pro případ, že by se něco zvrtlo. Ne, ten pravý důvod, proč musí být špička tak ostrá, že se až ztrácí, je pár následujících dní. Dní, kdy si chce hrát na kočku a myš s tou, co ho zradila. A on bude kočka, která si se svou obětí nejprve pohraje, než zasadí smrtící úder... "Tak mluv, Jimmy," zopakoval.
"Proč mi říkáte Jimmy, pane?" odvážil se chlapec. "Víte, jmenuju se-"
"Jmenuješ se tak, jak já uznám za vhodné," přerušil ho rázně muž. Vstal z pohovky, nůž zastrčil do koženého pouzdra u pasu, tam, co vždycky. Jen při sprchování a v posteli zbraň odkládal. A i tehdy měl nůž někde blízko u sebe, pro případ, že by někdo najal vraha na nepohodlného vraha. Koneckonců, viděl toho už dost na to, aby mohl zničit několik zámožných mužů. Kolikrát se mu stalo, že ve chvíli, kdy v temné uličce číhal na dalšího, komu měl pomoct na věčnost, někde za ním se zjevil jiný lovec, který dostal zaplaceno za to, aby pomohl na věčnost JEMU. Ano, tomu se říká riziko povolání. "Je cela připravena, Jimmy?"
"Ano, pane, ale víte, nechápu-"
V Oliverově pohledu se náhle objevilo cosi vražedného, cosi, co Jimmyho, který nebyl Jimmym, donutilo o několik kroků ustoupit a pokorně sklonit hlavu.
"Řekni mi, Jimmy," pronesl muž hlasem, který by dokázal ohýbat ocelové trubky, "bylo v tvých pokynech třeba jen jediné slovo o chápání?"
"Nebylo, pane. Pochopitelně, pane."
Chlapec se nahrbil jako starodávná pouliční lampa, oči pevně upřel na deset čtverečních centimetrů podlahy před sebou, marně se pokoušel ovládnout třas rukou.
"V tom případě si můžeš dát odchod, hochu."
"D-děkuji, pane." Záda se prohnula v nemotorné úkloně, chlapec pozvolna couval z místnosti.
"Během pár minut se u tebe stavím pro adresu," stihl ho ještě informovat muž.
Dveře pokoje se zavřely. Na chodbě se ozval zvuk bot, těžce, ale především rychle dopadajících na podlahu. Oliver si založil ruce na prsou. A rozchechtal se...
Takže tady bydlíš, děvko... pomyslel si při pohledu na šedý panelák, který se nehnutě tyčil nad okolím. A až úplně nahoře. Deváté patro. A vsadil bych krk na to, že hlavní vchod se tu na noc zamyká. Vypadá to na poměrně slušný barák. Jak ses sem asi mohla dostat, kurvičko? Komplikuješ mi život. To jsi dělala vždycky. Ale teď mi děláš potíže i s mojí prací. Kdyby dole bylo otevřeno, nakráčím k tobě hlavním vchodem, aniž ty by sis vůbec něčeho všimla. Postřehla bys to až ve chvíli, kdy bych stál nad tebou. Teď budu nejspíš muset oknem, jako nějaký podřadný zlodějíček.
Oliver nikdy nepřišel na to, jak Jimmy získává všechny informace, které muži tak pomáhaly k plánování jeho práce. Adresa, telefon, mailová schránka, tohle všechno chlapec zjistil během pár hodin, někdy i minut. Pokud dostal dost času na sledování, mohl dodat i přesný časový harmonogram oběti, veškeré její zvyky, seznam přátel a milenek, plány na daný večer v týdnu...
Pokud šlo o to, někam se vmísit a z nic netušících lidí udělat nástroj k záhubě jejich bližního, byl Jimmy učiněný génius. Problém nastal v okamžiku, kdy bylo třeba, aby chlapec přímo napomáhal nějaké zločinecké aktivitě. To se totiž měnil v nervózního a roztřeseného zbabělce. Ovšem poslední dobou začínal být na Oliverův vkus až zbytečně drzý. To byl důvod pro tu dnešní lekci.
Oliver se posměšně ušklíbl. Když se připravil a zašel do chlapcova pokoje, našel toho kluka pod postelí. Krčil se tam jako nějaké ustrašené děcko. Jaký div, že k sobě netiskl plyšového králíčka. Pche. Ve dvaceti neustojí, když se na něj někdo trošku utrhne.
Mezitím muž zvolna došel ke vchodovým dveřím. Přesně dle očekávání - zamčené. No skvěle. Zdá se, že nastala chvíle pro trochu akrobacie.
Náhle spatřil, že k domu se blíží nepříliš vysoká ženská postava. Ksakru, všiml si jí pozdě! Teď už se nebylo kam schovat, musel-
"Dobrý večer," pozdravila ho vesele žena, zhruba dvaadvacetiletá, skoro ještě dívka. "Co tu tak postáváte? Jste za někým z domu? V tuhle nekřesťanskou hodinu?"
"Za slečnou Declairovou. Z devátého," zabručel.
"Za tou semetrikou? Ale jděte! Ví o vás?" vyptávala se dívka, zatímco se z kabelky pokoušela vydolovat cosi očividně velmi důležitého. Oliver předpokládal, že klíče. Letmo se dotkl rukojeti nože, ukrytého pod dlouhým kabátem. Na mysl mu ale přišla jiná varianta...
"Ovšem. Byl jsem s ní... dnes večer. Ale šel jsem si ven zakouřit a bohužel jsem si s sebou vzal jen klíče od bytu," zalhal obratně.
"Á, no jistě," zašklebila se žena. "K tomu vás donutila ona, co? No jo, ječí i když já kouřím z okna. A to bydlím tři patra pod ní! A vůbec, stojíte tu dlouho? Proč jste si na ni nezazvonil?"
"Myslím, že usnula," usmál se falešně. "Kdybych ji tak neurvale vzbudil, mohla by být přinejmenším nevrlá."
"To jí je tak podobný... Vida, tady jsou!" Vítězně zachrastila malým svazkem klíčů. "Tak pojďte, pustím vás dovnitř. Ať tu nezmrznete."
"Děkuji, jste milá." Galantně jí podržel dveře domu, poté ještě dveře výtahu. Vida, šlo to i bez násilí. A to už skoro ani nedoufal.
"No, já jedu do šestého," oznámila, jako by si snad nedokázal spočítat, že tři patra pod devátým se nachází poschodí šesté.
"Samozřejmě." Úslužně stiskl požadované tlačítko. Výtah se s trhnutím rozjel.
"Dělá trošku kravál," křičela dívka přes všudypřítomné hučení silného motoru, který je táhl nahoru. "Ale v bytech to slyšet skoro není! Jen tady v šachtě!"
"To doufám!" odpověděl taktéž křikem. "Nerad bych, aby se kvůli tomu Elodie vzbudila!" To by totiž byla další pitomá komplikace, dodal v duchu.
"No, jsem tu," zaculila se dívka, když se kabina s dalším cuknutím zastavila. "Kdyby vás ta hysterka náhodou omrzela, klidně se stavte u mě. Jsem jediná, co tu má na zvonku ženské jméno. Klidně přijďte."
"Věřte mi, že budete radši, když to neudělám."
Dveře se zavřely, Oliver natáhl ruku a stiskl knoflík u čísla devět. Prsty si prohrábl své dlouhé černé vlasy, které právě osvobodil zpod paruky s vlasy mnohem kratšími. Z tváře strhl falešnou bradku. Nenáviděl převleky, ale byly nutné. Ta holka možná dá policii popis, ale k ničemu jim nebude. Nebo se bude tak stydět, že to ani nepůjde nahlásit.
Výtah zastavil. Prosklené dveře výtahu tvořilo jakési zrcadlo, to díky tomu, že zatímco kabina byla osvětlená, na chodbě vládla hustá tma. V tom zrcadle se právě teď odrážela utrápená tvář čtyřicetiletého muže, jehož sny byly kdysi krutě zašlapány do země. Smutné zelené oči, kdysi tak neodolatelné pro každou ženu, vypovídaly celý jeho životní příběh. Nadějný začátek kariéry, který zničilo stvoření nejhorší, zvíře, před kterým není žádné obrany. Žena.
TA žena. Elodie Declair. Jeho femme fatale.
Dodnes vzpomínal na de, kdy prvně pocítil její dech na své kůži. Podlehl jí a nechal se vlákat do jejích osidel.
Bylo mu tenkrát pětadvacet, úspěšný mladík. Právě dokončil medicínu a byl přijat jako doktor na prestižní kliniku. Seděl s přáteli v baru, slavil, když tu tam přišla ONA. Na světě byla teprve dvacet let, ale vypadala mnohem starší. Přiblížila se k němu ve chvíli, kdy zaslechla poznámku o jeho budoucím platu. A o tom, na co budou bohatému dítěti takové peníze. Vždy´t je to jen kapka v moři. Čím víc rozebíral stav svého konta, tím širší byl její úsměv. Ještě toho večera skončili v posteli.
Nastěhoval si ji do svého luxusního bytu, zahrnoval ji vším, o co si řekla. Mozek mu spadl do kalhot. Nic své snoubence nedokázal odepřít, ačkoliv její nároky se s každým splněným přáním zvyšovaly.
Po půl roce ho úplně vysála. Nezbylo mu nic. Rodina se od něj odvrátila. Přátelé jen řekli, že ho varovali. A ona odešla. Do jejích spárů padl další naivní mladík.
Oliverovi zbyl alkohol. Utápěl se v něm přesně tři měsíce. Poté ho vyhodili z práce. Přísun financí na pití byl definitivně ztracen. To byl den, kdy v metru nechal občanský i řidičský průkaz a pas. Dal se na dráhu zabijáka. A proč? Aby se jí jednou mohl pomstít. Až bude špička. Aby viděla, že ho zcela nezlomila. Ten den nastal teď!
Nehodlá ji zabít hned. To by měla až moc jednoduché. Bude trpět, jako trpěl on. Nevěděl, jak dlouho ji nechá naživu. Jednoduše nezemře tak dlouho, dokud v něm bude zbývat třeba jen jediná kapka nenávisti, dokud v něm neuhasne ten spalující plamen vzteku. Bude si s ní hrát, aniž by se staral o její bolest. Nechá ji křičet. Nechá ji škemrat. V tom skladišti to nikdo neuslyší. Bude nelítostný. Jako dítě trhá mouchám křídla, tak on bude odkrajovat kousky jejího masa a házet je kočce, tomu toulavému černému kocourovi, který mu už několik měsíců dělal věrnou společnost.
Dveře bytu téměř ihned ustoupily jeho zámečnickým dovednostem. Vstoupil do předsíně a rozhlédl se kolem sebe. I proti své vůli byl zvědavý. Všechno bylo tak, jak očekával. Nevkus na nevkus, všude samé nevěrohodné napodobeniny luxusního stylu života, přehnané ozdoby, rytiny na dřevěném nábytku. Vypovídaly o tom, že jejich majitelka si nic nepřeje víc, než dostat se do vyšší společnosti. Jenže to se jí nedaří.
Na první pokus odhalil ložnici. Nakráčel dovnitř. Čekal, že bude spát. Jenže ona seděla na posteli a zírala přímo na něj. Měkké světlo lampy se odráželo od jejích odbarvených vlasů. V nevýrazných modrozelených očích viděl strach.
"Čekala jsem tě," řekla tiše. "Prý se na mě vyptával podivný kluk. Došlo mi to."
"Čekal jsem dlouho," pronesl hrubě.
"Věděla jsem, že se z tebe stane tohle," mumlala jakoby nepřítomně.
"Patnáct let," zavrčel. "Patnáct!"
"Já vím," kývla. "Chceš pomstu. Do toho."
Bez hlesu se díval, jak rozhaluje noční košili a odkrývá svůj bledý hrudník.
"Mám jen jednu prosbu," zašeptala roztřeseně, ačkoliv v jejím hlase bylo patrné i jisté nepochopitelné odhodlání. "Udělej to rychle."
"Taky jsi mě nezničila rychle," odfrkl. "Není jediný důvod pro to, abych ti tu službu měl prokázat já!"
Rychle přešel k ní. Jediný úder hřbetem ruky, rána na správné místo, stačil k tomu, aby se žena bezvládně zhroutila na matraci. Prohlédl si její tvář. I ve spánku mu připadala zákeřná.
"Kdepak, nenechám tě umřít rychle," ušklíbl se pro sebe. "Budeš moucha a já budu dítě. Přijdeš o křídla, kurvičko."
Téměř bez námahy si ji přehodil přes rameno. Otočil se a vydal se pryč z bytu. Nikdo ho nemohl zpozorovat. Auto parkovalo před domem. A cela už čekala...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kitty kitty | E-mail | 26. září 2007 v 18:58 | Reagovat

Páni,pěkný...A musím se přiznat,že sem jí to přála :D

Btw. jak ty to děláš,že všechno co napíšeš je tak dobrý?

2 Arvari Arvari | E-mail | 1. října 2007 v 18:21 | Reagovat

kitty: Ehm... Já nevím? =D Ale děkuju. =) A mimochodem... Já jí to přála taky! =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama