Jak slepí...

7. června 2007 v 19:00 | Arvari |  Literární ambice
Slíbila jsem vám další povídku. Tak tady je. Ať se líbí...

Stáli proti sobě. Na střeše nejvyššího mrakodrapu ve městě. Nehybní jako sochy. Pleť barvy bílého mramoru. Černé kabáty tiše povlávaly ve větru.
Její vlasy se poddávaly proudění vzduchu, jemně klouzaly po vlnách vánku, zmítaly se tam, kam poručil, lehké jako pavučina a právě tak bílé.
Jeho temné oči se vpíjely do jejích fialových. Obočí, stejně černé jako vlasy, se pomalu nadzvedlo, v očích se objevil náznak opovržení. Zvláštní, jak mnoho se dá vyjádřit jediným pohledem.
Její nos se nepatrně pohnul. Čichem se přesvědčovala, jestli jí nehrozí nebezpečí zezadu. Tak ji to naučili. Teď už se to stalo reflexem, prováděným bez toho, aby na něj musela myslet. Všechno co neviděla bylo v pořádku, tím si teď byla jistá.
Jeho horní ret se lehce ohrnul, jako by chtěl dovršit emoci, kterou vyjadřovaly oči. Z krvavě rudých úst vykoukly zářivě bílé zuby.
Její brada se bojovně posunula o kousek vzhůru. Nedat najevo strach...
Ledový, hluboký hlas. Prořezává ticho jako žiletka.
"Zklamala jsi."
Záblesk obavy ve fialových očích. Záchvěv řas. A potom zase ten hrdinský výraz.
"Splnila jsem svůj úkol."
Hrdelní smích. Odporný, děsivý zvuk.
"Zklamala jsi MĚ!"
Udivení. Okamžik nejistoty. Pochopení.
"Nemohl jsi čekat, že nesplním poslání. Už vůbec ne kvůli tobě."
Další smích. Jen další smích, z něhož běhá mráz po zádech.
"Vždyť jsi ho nesplnila, dítě!"
Brada poklesla. Ústa se lehce pootevřela. Zmatek.
"Splnila jsem ho!"
Spokojený úsměv. Škodolibé zavrtění hlavou.
"Kdyby jsi ho splnila, jak říkáš, není ta dívka mrtvá."
Strach v očích. Teď už se nedá zaplašit tak snadno.
"Je mrtvá?"
Mávnutí rukou do vzduchu.
Obloha je promítacím plátnem. Načervenalé obrazy, objevují se a zase mizí. Mladá dívka. V posteli. Tvrdě spí. Stín v okně. Záblesk čepele. Matrace se špiní čerstvou krví. Stejně tak zem, povlečení, dívčino pyžamo. Vytřeštěné oči. Proříznuté hrdlo.
Andělovým krkem pulsuje bolest. Bolest toho nebohého děvčete.
Smích.
"Ano, je."
Hněv. Pomstychtivost.
"Ty hajzle."
Pobavení. Úšklebek.
"Musela jsi to vědět. Přede mnou nemohla být nikde v bezpečí."
Nehty. Zarývají se do dlaní, do té bledé kůže. Pokus o klidný hlas.
"V tom případě jsem ovšem selhala. Ale tebe jsem nezklamala."
Chcechot, ne zcela nepodobný předchozímu smíchu, přesto o poznání pobavenější.
"Zklamala jsi mě, protože ses ji POKUSILA schovat!"
Ruce bezmocně sevřené v pěst. Klouby bělejí.
"Nepodařilo se mi to."
Upřímný řehot. Krev tuhne v žilách.
"Ne, nepodařilo, holčičko. Ale kdyby ses nepokusila, nemusíš teď zemřít. Kdybys nepodlehla falešnému dojmu, že jsi chytřejší než já, mohla bys žít."
Zlomyslný úšklebek. Všechen strach je pryč.
"Žít jako jeden ze satanových andělů? Nikdy!"
Posměšné odfrknutí.
"Odvaha? Myslím, že brzy si budeš přát, abys tak mohla žít."
Zmatek. Pochybnost. Odhodlání.
"Nemůžeš mi nic udělat. Nemáš nade mnou moc. Můj Bůh mě ochrání."
Dlouhé, bledé prsty. Lehce z obličeje odhrnují pramen černých vlasů.
"To tvůj Bůh nemá moc nade mnou."
Nejistota. Bílý zub okusuje bledý ret.
"Můj Bůh má moc nade vším živým."
Odfrknutí.
"Vidíš, v tom nejspíš bude ten problém. Stejně jako ty, já nejsem živý. Ne v tom obvyklém slova smyslu."
Rychlé zamrkání. Má zaplašit další strach, který se dere na povrch. Aspoň z těch očí, když už ne z těla.
"Stejně nad tebou bude mít moc. Je to Bůh. Tvého pána uvrhl do-"
Další mávnutí rukou. Její rty jsou jako sešité, jazyk svázaný. Slovy nemůžou ven.
Spokojený úsměv.
"Můj pán je osvobozen. Smrtí té dívky mu bylo umožněno, aby vyšel na tento svět. Její krev mu napomohla, aby získal svou dřívější sílu. Vláda toho tvého 'Boha' brzy skončí. Na jeho místo přijde můj pán. Nastane vláda Satana, již přežijí jen nejsilnější. Pochopila jsi, děvče?"
Pomalé přikývnutí. V očích děs. Slzy.
Další smích.
"Copak andělé můžou plakat? Nepovídej, děťátko..."
Třas. Ovládá celé tělo.
"Všichni... ostatní... mrtví..."
Lusknutí prsty. Po obloze se míhají další obrazy. Andělé. Překrásní, bledí, s bílými vlasy... Všichni padají rukou těch černovlasých stvůr, rukou andělů pekel, temnoty... Další vlny bolesti... Nejde se jí vyhnout... Nejde ji překonat...
"Ano, mrtví."
Brada se chvěje. Nekontrolovatelně.
"A já jsem..."
Tlesknutí. Celé tělo jako v neviditelných poutech. Neschopno jediného pohybu.
"Poslední."
Prudký nádech.
"A teď..."
Pokývnutí.
"Sbohem, dítě. Chtěl jsem ti dát šanci. Promeškala jsi ji. Koukej se, jak se blíží tvá druhá smrt. Tvůj Bůh ti život nezachrání."
Prsty se svírají kolem čehosi pomyslného. Ruka se pomalu zvedá do vzduchu. Stejně tak i tělo anděla. Oboje opisuje totožnou křivku.
Trhnutí vpřed - žena padá přes okraj budovy. Ruka pouští neviditelný předmět. Bělovláska padá.
Padá, letí k zemi, jako letěla už tolikrát. Tvář směřuje dolů. Oči zděšeně sledují blížící se beton. Tělo je stále spoutané. Roztáhnout křídla? Nemožné.
Už jen pár metrů zbývá. Pouta povolují. Je pozdě, příliš pozdě. Roztáhnout křídla? Nestihla. Bolest. Poprvé po staletích.
Jeho černá křídla prudce vystřelují ze zad. Muž se vznáší to vzduchu. Sleduje tělo anděla. Bílé vlasy se rozplynou jako první. Zbytek těla bude následovat brzy. Lidé procházejí skrze ni. Nevidí ji, jako neviděli její pád. Jak jsou všichni slepí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pinkisek Pinkisek | E-mail | 7. června 2007 v 19:29 | Reagovat

zlej ošklivej..fuj zmetek jeden černej.. ale jinak moc hezký... :)

2 Arvari Arvari | E-mail | 7. června 2007 v 19:47 | Reagovat

Pinkísek: Děkuju... =) Copak, není ti hlavní postava sympatická?

3 Aina Aina | 7. června 2007 v 20:03 | Reagovat

Moc krásné. Nějak si nemůžu zvyknout na špatné konce když je píšeš ty. Ale moc se mi líbí.

4 Arvari Arvari | E-mail | 9. června 2007 v 18:01 | Reagovat

Aina: Ale já nepíšu skoro nic jinýho... Jen špatný konce... Ale děkuju a klaním se. =)

5 TeenSpirit TeenSpirit | Web | 9. června 2007 v 18:39 | Reagovat

to je nááádhera, ale posledního anděla je škoda..já bych ty dva dala dohromady...

6 Pinkisek Pinkisek | E-mail | 9. června 2007 v 20:51 | Reagovat

Arvari: jak si uhodla že není? to je to tak vidět?

7 Arvari Arvari | E-mail | 10. června 2007 v 17:39 | Reagovat

TeenSpirit: Že ty... =D Ale děkuju za pochvalu... ;-)

Pinkí: Ne, vůbec to není vidět... To jsem vycítila svým šestým smyslem... =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama