Setkání

18. února 2007 v 9:11 | Arvari |  Literární ambice
Přiznávám, tohle je o něco horší povídka...

Šla osamělou uličkou. Nad ní se tyčily mrakodrapy, kolem ní se válely odpadky. Hvězdy na nebi zářily - přes světla velkoměsta je ale neviděla. Přesto věděla, že tam jsou. Někde vysoko nad ní. Chtěla je vidět. Nenáviděla to tady. Bože, jak to nenáviděla. Potřebovala volnost. Tohle prostředí ji dusilo. Nejradši by roztáhla křídla a uletěla pryč, daleko, až k těm hvězdám - ale ona křídla neměla. Bohužel. Teď její kroky směřovaly do parku. Prsty rukou pevně svíraly kabelku. Tohle byla nebezpečná čtvrť. A ona chtěla pryč.
Konečně prošla branou parku. Zvláštní, že ani tady se necítila bezpečně. Ne tak bezpečně jako dřív. Zdi parku pro ni vždycky působily jako neviditelná hráz, za kterou se zločinci neodváží. Ale teď už ne. Něco se změnilo. Ale co? Všechno vypadalo tak stejně. Stromy, chvějící se v mírném vánku. Dětské prolézačky a kolotoče, staré, skoro zrezivělé. Pískoviště s několika osamělými bábovičkami, které tu nechaly děti, co si na písku ještě odpoledne hrály. A jedna naprosto nehybná zavěšená houpačka. Skoro úplně nová, starosta ji parku daroval teprve před rokem. V dívčině hlavě se zrodil nápad, který vykouzlil na jejích rudě namalovaných rtech úsměv. Co se maličko pohoupat?
Svou myšlenku ihned uskutečnila. Za pár vteřin už seděla na houpačce a vesele se smála. Její dlouhé vlasy poletovaly vzduchem, jak ona sama létala dopředu a dozadu. Aspoň chvíli, aspoň maličko létala…
Pak se zastavila. Pocit, že ji někdo sleduje. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Nikde nikdo. Jen noční vánek. 'Asi se mi něco zdálo,' pomyslela si. 'Káčo pitomá, taky se lekneš úplně všeho.'
"Taková hezká dívka by se neměla sama toulat nocí," ozvalo se náhle v její těsné blízkosti.
"Proč ne?" trhla hlavou vpravo, aby zahlédla svého nového společníka. Jen stěží skrývala své leknutí, které následovalo, když spatřila mladého, mrtvolně bledého muže, oblečeného v karmínově rudém sametovém oděvu, jež už na první pohled nezapadal ani do téhle doby, natož pak do prostředí, ve kterém se právě nalézali. Více ji však děsila jeho tvář. Byla… krutá. Celá orámovaná skoro až nepřirozeně černými vlasy s podivným rudým nádechem. Z obličeje na ni shlížely tvrdé, rudé oči, mezi nimi se pak začínal rýsovat dlouhý, dokonale rovný nos. Celé tváři pak dominovaly rudé rty, momentálně zkřivené v podivném úšklebku.
"Je to tu moc nebezpečné," odvětil muž. Při bližším zkoumání zjistila, že by mu mohlo být tak kolem dvaceti let. Oči se však zdály mnohem starší…
"Nechápu," odvrátila od neznámého pohled.
"Copak slečna ještě nic neslyšela o těch tajemných vraždách?" pozvedl své husté obočí.
"Slyšela. A co má bejt?" zadívala se na něj provokativně. Ve skutečnosti jí zmínka o vraždách, které se v tomto parku v poslední době odehrávaly, zježila vlasy na zátylku. Navenek na sobě ale nedala nic znát a v klidu pokračovala. "Vždycky je to stejný. Mladá holka se jde projít. Ráno ji najdou mrtvou někde tady v parku. V krku má dvě malý díry, v sobě ani kapku krve, ale krev není ani nikde okolo. Báby v našem baráku si šeptaj, že za to můžou upíři. Taková hovadina. Jsou to babky pověrčivý, říkaj, že pro mě si jednou upír taky přijde. Ale já se tady nebojim. Stejně to má všechno na svědomí nějakej úchyl. Nechá holku někde vykrvácet a pak ji jen dotáhne sem, aby ji našli. Ale ještě si něco zkusí na mě, tak něco zažije!"
"A co konkrétně by měl zažít?" zeptal se cizinec. Jeho úšklebek se v tu chvíli ještě zvětšil.
"Chodila jsem na sebeobranu, já mu dám přes hubu! Ať se mě začne bát!" prohlásila dívka sebejistě. "Jen ať si klidně přijde a zkusí mi udělat to, co těm ostatním holkám. Jen ať si to klidně zkusí!"
"V tom případě vám mnohokrát děkuji za vaše svolení," objevil se muž náhle za ní a pevně jí chytil ruce a pas. Nebyla se schopná pohnout. Neměla naději, že se z jeho ocelového stisku vyprostí. "Ostatní dívky se rozhodně víc bránily. Utíkaly. Schovávaly se. Jen když mě uviděly. Ale já je stejně našel. A jejich svolení se mi bohužel nikdy získat nepodařilo. Musel jsem je zabít. Vy jste ale jiný případ. Nespáchám vraždu. Jenom splním vaše přání."
"Ne!" vydechla, než na svém krku pocítila nepříjemný tlak. Vzápětí už dva zuby, ostré jako jehly, pronikly její kůží. Její zorničky se překvapením rozšířily. Neznámý začal pozvolna pít její krev. Ani kapička nesměla přijít nazmar. Cítila, že život z ní rychle utíká. Ale ona chtěla žít dál! Naposledy ji napadlo, jaké by to bylo, kdyby mohla létat. Nechtěla takhle zemřít. Ne…
Srdce se pomalu zastavilo. Dech utichl. Oči se zavřely. Byl konec. Upír vysál poslední krev z rány a odhodil dívčino tělo, teď už ho nepotřeboval. Labužnicky olízl rty.
"Nic zvláštního jsem necítil, je mi líto. Sbohem, mademoiselle." Roztáhl svá dosud skrytá, krvavě rudá křídla a odletěl. On létat mohl…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama