Protože 'kultůrní' rubrika potřebuje oživení. Protože já potřebuju rozptýlení. Protože to chce připomenout si, kdo že to tam vlastně bude hrát, a pokud možno i nějaký ty songy.

Protože metal je poměrně účinnej lék na spoustu smutků. Pokud se tedy nechcete řídit starým dobrým: 'Vodka is the answer. I can't remember the question.'

Každopádně, jo, míním si letošní hvězdy Masters of Rock připomínat na blogu. Doufám, že vám trocha toho milého metalu nevadí.

Je moc ujetý začínat kapelou, co bude letošní MoR zakončovat? Možná je, ale nezapomínejte, já dělám spoustu věcí naopak. (Prej za to nemůžu, údajně mám něco s mozkem, když neloupu banán 'za tyčku' a kdybych chtěla na prkýnku nakrájet jabko, logicky ho postavím na stabilnější část se stopkou.)

Ehm. A jsem taky hrozně ukecaná. Ale to víme.

Každopádně, hvězda prvního dílu 'Na co se těším na MoR' jsou...

"Já vím. Ale aspoň to jedno kotě jsem chtěla."

Prostě je to všechno v háji. Já jsem v háji.

Říkejte si, že jsou to blbý kočky. I moje nejlepší kamarádka mi to řekla. I když ve vzteku. Protože ji nebaví, že se co pár měsíců kvůli něčemu, co se jich týká, nervuju.

Stručně, nemáme už žádný kotě.

To poslední, co se drželo, se najednou zhoršilo, dál odmítalo žrát...

Snažila jsem se. Krmila ho. Byla vzhůru do dvou v noci, a pak skoro do tří stejně nespala. Jen aby mohlo dostat nějakou šanci.

Nevyužilo jí.

Říkejte si, co chcete. Jo, jsou to kočky. Ale stejně to bolí. Že jsem tomu chudáčkovi bezmocnýmu nemohla nějak pomoct.

Jestli něco nesnáším, je to bezmoc.

Ach jo.

Dneska mám chuť se zahrabat někam hluboko. Hodně hluboko.

Nemám vůbec na nic náladu...

Včera se Emily narodila tři koťátka. První se narodilo rovnou mrtvý, další dvě, co následovaly po slušný době (fakt jsem myslela, že jedno přerostlý mrtvý bude nakonec všechno, a pak jde člověk na pět minut ven a najednou je u kočky hemžící se černej uzlíček), se tvářily skoro i v pohodě.

I když u jednoho, černýho s bílejma tlapkama, břichem a spodkem tlamičky jsem měla pocit, že, no... Nevím. Prostě mi ve srovnání se svým černým sourozencem přišlo poněkud... neaktivní. Jen občasný kníknutí. Žádný mňoukání o hlasitosti průměrný sirény, co vydává to černý. A vydávala většina koťat, co jsem znala.

Každopádně... je neaktivní i dneska. A přijde mi, že se mu těžko dejchá.

Není chladnější než to druhý, nic takovýho, žádný příznaky toho, že by mělo umírat. Ale stejně...

No jo, je to život. Je to příroda. Nic s tím nenadělám. Ani ne denní kotě, tomu veterinář nepomůže. Koneckonců, kdyby umřelo, nebylo by to první kotě, kterýmu se to stalo. Občas se prostě nějaký slabý vyskytne. Stává se to, bohužel...

Což neznamená, že mě to nemrzí.

A u druhýho, toho hrozně hyperaktivního ukničence, mi zas přijde, že nejspíš moc nežere. Nevypadá, že má nějak extra nacpaný břicho, jak je to u koťat obvyklý. Ale jinak je v pohodě. No... Kdyžtak se prostě bude dokrmovat, a bude. Veškerou jinou péči kočka zvládne...

Hm.

A Rozára zase poletuje někde venku. Po tom, co jsem o ni včera celej den měla prakticky hysterickej strach. Jelikož nebyla doma od úterního odpoledne.

Ale nakonec večer dorazila. Naštěstí.

A dneska zase courá.

Já ji fakt přetrhnu...

Kamarádka, co mi tvrdila, že level dva je jednodušší než level jedna, se tvářila, že trojka je poněkud vražednější, než by bylo zdrávo.

Ehm. No.

Jasně. Nějaký cviky jsou vážně docela záhul. A je to naprosto brutální zabíračka na mý povolený stehna. Chvílema dost odrovnává ruce. A druhý kardio, to, kde se dělaj kardia z jedničky, ale s činkama (božííí!), je dost na zadejchání. A pak je tam ten jeden cvik, kterej zatím (ale taky to dělám poprvý) nedokážu zkoordinovat, vypadávám z pozice, ve který bych měla bejt, a příležitostně blbě zvedám blbý končetiny.

Ale jinak...

Level 3 je skvělej. No fakt.

Nemůžu si pomoct, ale prostě se mi normálně líbí. Ty cviky se mi líběj. Jsou... zábavný.

Jsem blázen, co?

...

No jo, já vím...

Prostě, ta ženská je hrozně motivující, i když jenom ve formě vzpomínky na video na youtube, ve kterym řve na někoho úplně jinýho. Prostě... JE.

Abych to shrnula, dneska (v překladu desátej den levelu 2) jsem se donutila makat víc, než jsem u toho Shredu kdy dřív makala. Vlastně jsem to vydržela skoro celou dobu... a docela slušně dobře. Když pomineme pár cviků, co prostě ještě pořád nedávám tak, jak bych měla.

A víte co? Ještě se mi pak podařilo třičtvrtěhodiny šlapat na rotopedu.

No jo, asi to bude vedrem, to, jak jsem se poslední dobou po Shredu vždycky sesypala na gauč a nebyla schopná ničeho dalšího.

Nebo je to možná zas ta Jillianina motivace...

Ehm, no. Každopádně.

(Něčí nový oblíbený slovo, že? XD)

Zejtra jedu s maminkou (a babičkou) na nákupy. Potřebuju džíny. Potřebuju pohorky. Příčemž džíny mnohem víc, samozřejmě.

Takže, no...

Já vím. Tenhle článek nemá hlavu ani patu. Hluboce se vám za to omlouvám. Asi jsem prostě moc unavená. Jdu si lehnout. Ráno brzo vstávám.

Mějte se...

Včera jsem se na Jill fakt netěšila. Po třídenní pauze jsem byla prostě... nenadšená.

Musela jsem se nutit k tomu, abych se vůbec zvedla a zase do toho šla a makala. Musela jsem se nutit jít do plank pose a dělat to, co mám. A taky nehodit činku po televizi, přirozeně.

Ale dneska... Jsem se prostě zvedla a šla. A dřela. I když to nebylo jednoduchý. I když skutečnost, že kolem mě odmítal třeba jen vzdáleně projít nějakej průvan (kterej by se v tom vedru vážně hodil), to ještě poněkud ztěžovala.

I když jsem ve třetím kardiu zcela splnila její přání.

("I want you guys to feel like you're going to die.")

Ach, ale stejně...

Koukala jsem na nějaký videa na youtube. Z nějaký americký hubnoucí reality show. A to vám řeknu... Ona je hrozná mrcha. A ječí. A šílí. A...

Sakra. Jsem cvok. Ale fakt ji miluju. Fakt ji ZBOŽŇUJU.

Přijde mi hrozně... fascinující.

A přísahám, že mě to v životě snad ani nenapadlo, ale teď...

Bych snad i chtěla mít SVALY.

Jsem vážně naprosto šílená...

Ehm, ahoj. Jak se vede?

Byla jsem jaksi... pryč. Jak jste si asi povšimli. Že.

V pondělí jsem jela ke kamarádce. V úterý jsme s ní a jejím tátou mířili do Pardubic na Judas Priest. Když už teda tvrděj, že je to poslední turné, protože, no, co když je FAKT poslední, že jo?

Bylo to bezva. Jen tak pro info. Protože, no, sakra... Přece jen. Legenda. I když mě svým způsobem naštvalo, že nehráli Nostradama, což jsem ovšem věděla předem, protože kamarádka vyhrabala setlist. Ale na druhou stranu, z alba Nostradamus hráli song, co je minimálně stejně dobrej jako přímo Nostradamus. Takže... spokojená.

A navíc, ten mladej kytarista je vážně hyperaktivní maniak, jak se tak zdá. Pobavil naprosto spolehlivě.

(A jen tak mezi řečí, předskokani byli Thin Lizzy, a i když začátek jsme prošvihli, je mi naprosto jasný, že na MoRu na ně JDU, a už se na ně fakt dost těším.)

Ehm, a jinak... se asi nic neděje. Krom toho, že jsem konečně zas obarvená, a že při každým pohledu do zrcadla mě ta barva absolutně fascinuje, tak dokonale tentokrát chytila. Málem i Kylmänen by mohl závidět.

Je to se mnou vážně špatný, když mě vzrušujou moje vlasy, co?

("Jo, to teda. Já furt říkám, že jsi hrozně-" "Mám obarvit ty TVOJE, aby mě mohly vzrušovat?!" "Ehm. Už jsem se zmiňoval, že ti to moc sluší?")

Fajn. Tohle bude asi tak všechno.

Jen... Zas tři dny pauzy od Jill. Dnešek nebyl příjemnej. Vážně... Nebyl. Ale dalo se to. Překvapivě.

Ještě zejtra a v sobotu. V neděli klid. A od pondělka, když se něco nestane...

Level 3.

Kurvik...

Vůbec se mi poslední dny do ničeho nechce. Jsem znuděná už jen samotnou svojí existencí. Nedokážu se k ničemu donutit. Dokonce ani k tomu, abych si uvařila něco k jídlu.

No. Stejně bylo poslední dobou tak neskutečný vedro, že jsem neměla ani chuť jíst, takže, no, poslední bod není zas tak neskutečně příšerně na závadu.

Kdo by chtěl zmínit, že můžu bejt spokojená teď, když je venku kosa, tomu bych ráda sdělila, že teď možná venku kosa je, ale dopoledne a brzo odpoledne bylo docela slušný teplo, pročež, ehm, bylo teplo i tady, a jelikož jaksi posléze začalo pršet, nemůžu mít otevřený svý zatracený střešní okna, což znamená... Bingo. Vedro se tu drží. Vedro a hnusnej nehybnej vzduch. Bez šance na vyvětrání.

Nebaví mě už dokonce ani sedět u počítače. Točí mě to. Točí mě hrát Sims, točí mě nehrát Sims, protože to se nudim už tuplem.

Kamarádka si vymyslela, že by chtěla hippie čelenku do vlasů, no, vlastně hned tři, a já samozřejmě musela vymyslet, jak by to šlo udrhat. Takže, no, ehm, hodiny a hodiny a hodiny nudný práce. Nějaká už za mnou. Nějaká přede mnou. Jedna čelenka už je hotová, u další jsem v půlce, a...

No, nevermind.

Prostěmi nic nejde. Vůbec nic. A do ničeho se mi nechce.

Jo, to už jsem vlastně říkala.

Jestli dám tenhle tejden na psacím blogu dokupy něco na TT, bude to zázrak. Naprostej zázrak.

Ach jo, je mi vedro.

A k tomu celý odpoledne blbě. Co taky čekat od lasagní, co dělá Zuzi, že...

A přesně proto nikkdy nic neaktualizuju, když se tomu můžu vyhnout. Vždycky to nadělá víc problémů než užitku.

No, a taky to na mě většinou ty aktualizace vytáhne ve chvíli, kdy ten program zapnu, abych s ním mohla něco, COKOLIV udělat, takže to většinou nechci odkládat ještě o aktualizování, protože přece...

Nevermind.

V úterý večer jsem vypla Sims, u kterejch jsem na etapy strávila většinu dne, a řekla jsem si, čert to vem, tak teda ty aktualizace nainstaluju, když už teda.

Hm.

Jen se mi pak ve všech rodinách jaksi zasekli mazlíčci. Na místě. Nešli resetovat. Nešli označit. Nešlo za ně hrát. Jako by tam nebyli.

Ve všech rodinách, kde byli mazlíčci.

Takže prakticky ve všech rodinách.

Dvě přeinstalování, a prej můžu bejt ráda, že tam dostanu aspoň ty stažený hadry a účesy a že mi zůstali aspoň Simíci, co jsem uložila do přihrádky (takže většina mejch oblíbenejch, včetně jedný simky, který mi bylo hodně líto). Původní rodiny se mi ovšem zachránit nepodařilo, protože mi je to tam prostě... nepustí.

Ach jo.

U jedný mě to štve vážně hodně, protože, no, jsem nad nima strávila hrozně moc času.

Pápá, první generace odehraná od teenagerů, kterou jsem konečně (asi tak poprvé za historii hraní libovolnejch Sims) měla vidět i zestárnout a umřít, a nepřestat jen kvůli tomu, že to přijde, hrát. Pápá, dětičky vychovaný od narození, teď už dospělý, stoupající k vrcholům kariér. Pápá, DALŠÍ generace, i když prozatím reprezentovaná jen jedním batoletem, co mělo už jen den do toho, aby vyrostlo v dítě. Pápá, dlouho a pracně budovanej a upravovanej velkej baráčku.

Ach jo.

Prostě... Začínám znova. Lovím a lehce upravuju ty původní Simíky. Svoji milovanou zrzku jsem udělala ještě mnohem hezčí, a to jsem myslela, že to nepůjde. Míchám kartama zase trochu jinak. A postupem času rozehraju i jiný rodiny, co mě bavily. Nějak to poskládám zase dohromady, jo.

A někdy v mezičase si udělám hubenou namakanou Simku, co bude mít tříčtvrteční tepláky, nějaký to krátký tílečko, tmavý vlasy, stupidní culíček a bude se jmenovat Jillian. A pak půjdu a PROSTĚ JI UTOPÍM!

Ehm.

Omluvte mě. Musím si jít zacvičit. Odpoledne jedu do Hradce reklamovat starý kecky. A dát mamince opravit řetízek. A k mamince na večeři.

Takže... Tak.

Zacvičit, umejt hlavu, přepsat kapitolu Romea a Julie ("Jo, to bys měla, a víš, taky bys měla konečně napsat nějakou tu kapitolovku, a po Romeovi a Julii už taky nemáš co-" "Drž hubu, nebo si z tebe udělám Simíka!" "...") a pak si možná budu chvíli hrát. Možná. Je to docela těžký, vidět Simku, co měla honoráře kolem čtyřiceti tisíc za týden, zase psát mizernou první knížku.

Ehm...

Jo. A ještě musim po jedný na poštu.

Hm, tak abych mákla...

Protože jinak Anettu fakt, ale fakt neustojim.

Už jednou jsem s jejím 'zpěvem' tu čest měla, a už tři roky se na to neúspěšně snažím zapomenout. A oni mi to chtějí obnovit, vzlyk.

Zajímavý je, že moje pocity ('To si jako děláte prdel, že JE dáte jako čtyři měsíce ohlašovanýho HEADLINERA?!) sdílí asi tak, ehm...

Podle všeho všichni, až na pár výjimek.

Každopádně, ten večer mě najdete někde MIMO areál. Někde u zdroje většího množství alkoholu.

Což na MoRu není zrovna přesný určení místa, že ano.

Ehm... Jo.

Kurva, Darone. Já vím, je prvního. Ale KVĚTNA.

To je hodně blbej čas na apríl...