Místo, kde chci blogovat

11. března 2013 v 21:28 | Arvari |  Aktuální myšlenka
Víte, co myslím. Takový to krásný, ideální internetový místo, kde chcete mít svůj blog. Místo, kde to, co nefunguje, většinou zase začne fungovat v řádu pár hodin, ne měsíců či let. Místo, kde můžete spravovat všechny svoje blogy pod jediným přihlášením, ne jako idioti pořád klikat na odhlásit. Místo, kde se zobrazují český uvozovky dole a, držte se, můžete použít PODTRŽENÍ TEXTU. Místo, kde když něco v příspěvku zkurvíte, nemusíte se k opravě proklikávat přes patnáct stránek. Místo, kde omylem zveřejníte příspěvek hned namísto za pár hodin, ale pozor, abyste mu přisoudili správný čas zveřejnění, nemusíte ho MAZAT!

Místo, kde vám nebudou mizet zcela slušný, ač mírně nesouhlasný komentáře na blogu jeho Veličenstva vedení jen proto, že se Bůh vedení blbě vyspinkalo a vy ho prostě už serete. No, sice tam blog ve...dení vůbec není, ale komu by to vadilo, že ano?

Jo, Rulc mi smazal fakt slušnej (vy víte, jaká umim bejt, tohle nebyl ani slabej ODVAR) komentář u článku na Srdci, a jako bonus mi zakázal vkládat komentáře.

The sentence is set, the hammer has fallen.

Tohle byla poslední kapka.

Bůh všech zmrdů vyhrál, a mně to naprosto nevadí. Doufám, že si užije dlouhou a řádně uspokojivou egomasturbaci. Ale víte, co se říká. Moudřejší ustoupí.

Ehm, jo, a kde že to teď chci blogovat?

Už mám jedno takový hezký místečko...
 

Deprese jsou prostě cool

11. března 2013 v 1:22 | Arvari |  Aktuální myšlenka
Bejt v depresi je snadný. Nemusíte se snažit o nic bojovat. Nemusíte se snažit nic řešit. Jste chuďátka, protože trpíte depresí. Co na tom, že většina z těch moderních depresí jsou prachobyčejný depky, který za pár dní (nebo klidně i hodin) prostě tak nějak přejdou? Deprese, bejby.

Nemůžu si pomoct, prostě mám pocit, že v depresích se dneska spousta lidí vyloženě vyžívá. Jsou vlastně docela fajn výmluva. Ne, za vašimi problémy nestojí váš veskrze negativní přístup k životu, jsou za tím deprese. Ošklivý, zlý, fuj fuj. Hlavně nezapomeňte na blogu zmínit, jak hrozně trpíte (můžete se u toho i trochu třpytit, pokud vás to potěší), jak je svět zlej a ošklivej (já vím, je, ale řezat žíly si kvůli tomu nebudu), jak vás nikdo nemá rád. Pište to často. Hodně často.

Aby bylo jasno, já vím, jak snadno a náhle může člověk bejt naprosto v prdeli. A vím, jak dlouho někoho dokáže trápit i naprostá blbost. Ale všechno má svý hranice. A když se zdá, že duše dnešní mládeže jsou černější než hromada uhlí o půlnoci, něco je blbě. Něco je hodně blbě.

I když, čistě mezi náma, já byla ve svejch telecích, ehm, pubertálních letech taky skoro horší než sám Marvin, paranoidní android, královna všech pesimistů. Víte co? Póza, póza, póza.

Jsem nevyléčitelnej optimista a klidně to přiznám. Deprese, pardon, depka má u mě šanci tak čtyřiadvacet hodin. Možná bych se měla stydět a depkrařit, že nezapadám. Ale na druhou stranu, já nezapadala snad nikdy...

Mimochodem, nechce si někdo přečíst mou veselou a zcela nedepresivní povídku na TT 'Deprese'? Jestli jo, najdete ji na mým psacím blogu na blogspotu... ;)

Einstein měl pravdu

2. března 2013 v 21:01 | Arvari |  Literární ambice
Zavřel jsem za námi dveře bytu, zády se o ně vyčerpaně opřel a zavřel oči.
"No... A je to za náma," konstatoval jsem s úlevou.
Na svých bocích jsem ucítil jeho ruce a na rtech krátký polibek.
"Držel ses skvěle," pošeptal mi. "Děkuju..."
"Co bych pro tebe neudělal," pousmál jsem se. "Miluju tě."
"A já tebe," pohladil mě po tváři.
"Ale pamatuj si, jestli tohle budeme muset ještě někdy absolvovat..." ušklíbl jsem se. "Bude to moje smrt. V tom případě vezmi na vědomí, že na pohřbu chci na sobě mít duhovej rubáš."
"Ovšem. Nic jinýho bych nečekal," zasmál se. "Einstein měl pravdu, co?"
Otevřel jsem oči a překvapeně se na něj zadíval.
"Co to?" zamrkal jsem. Možná byla přece jen chyba začít si něco s fyzikem.
"Einstein," zopakoval. "Víš, ten řekl, že jen dvě věci jsou nekonečný, vesmír a lidská blbost. A tím vesmírem si prej nebyl tak docela jistej."
"Ach," kousl jsem se do rtu. "V tom případě ano, měl svatou pravdu."
"Jak tak na tebe koukám, možná jsem tě tam přece jen neměl brát," řekl.

Pokračování najdete TADY. (A ano, uvědomuju si, že je to kapku nefér, ehm...)
 


Vzlyk

28. února 2013 v 20:58 | Arvari |  Milý deníčku...
Tak si shrneme události posledních několika dní, shall we? Bude to velice stručné a jasné.

Bod jedna, v úterý jsem rezignovala a dala si dvě přihlášky na vysokou. Oboje peďák v Hradci, oboje na obory, co by mě vážně bavily. Mimochodem mají v předmětech věci jako tvůrčí psaní, stylistika a nakladatelská činnost. Najděte jeden způsob, jak mě líp nalákat. Nic? Já si myslím.

Bod dva, jako naschvál mi včera volali z jednoho z míst, kam jsem posílala životopis kvůli práci. Dneska jsem byla na pohovoru. Uvidí se, jak to dopadne. Jestli si mě pozvou ještě na druhý kolo. Sice tomu nevěřím, ale tak co už. Stejně je to přesně dle zákonů schválnosti.

Bod tři, už nikdy neřeknu ani PÍP proti ženskejm, kterejm z toho, že jsou doma s dětma, hrabe. Dneska jsem pět hodin hlídala svoji pětiletou sestřenku a myslela jsem, že mi hrábne taky. Všechno mě bolí. Hodinu a půl z těch pěti jsme uklízely. Ale zas na druhou stranu, uklízet chtěla ona. Víte proč? Aby udělala radost babičce. To je prostě... sladký.

Bod čtyři, můj psací blog se přemístil na novou adresu. Teď je to arvaripise.blogspot.com. Pokud jde o tenhle blog, no, prozatím zůstává. Zhruba tak dlouho, než mě tenhle server definitivně přestane bavit. Což nevím, kdy a jestli se stane, takže nepanikařte. Možná zájem ztratíte vy dřív než já.

Ehm, a to je nejspíš všechno. Tak díky za pozornost.

Já jdu tiše zemřít únavou...

Fitspiration #005

25. února 2013 v 9:13 | Arvari |  Fitspiration
Protože dneska budu zase cvičit po skoro dvoutýdenní pauze. Protože svaly zase povolily, záda mě bolí a můj jídelníček za poslední dny stál za starou bačkoru. Protože se modlím za to, aby mě nezačala dřív, než půjdu cvičit, zase bolet hlava. (To už bych ji snad vážně musela useknout, bez hledu na to, že ji potřebuju na nepodstatný věci typu psaní a život.) Protože vím, jak to poslední dobou hrozně nevycházelo. Ale...


Nedovol si budit se s tím, aby tě trápily včerejší problémy. Odmítni žít v minulosti, viď každý den jako NOVOU kapitolu.

Oukej, to nevyšlo

23. února 2013 v 12:15 | Arvari |  Milý deníčku...
Ale není to tak docela moje vina. Nebo možná částečně je, dobře, ale zas na druhou stranu...

Prostě jsem někde něco chytla. Asi nějakou blbou virózu. Nebo jsem možná taky prostě jen nastydla při odhrabávání sněhu, to je samozřejmě možný. Ve středu jsem měla rýmu, ve čtvrtek večer teplotu (ale nevylezlo to do horečky, naštěstí), od včerejšího rána mě nehorázně bolí v krku. Když se to sečte s úterní bolestí hlavy a středeční migrénou, na cvičení jsem od Pinkína odjezdu ještě ani nehmátla. A to jsem chtěla. Bože, jak jsem chtěla. Jak pořád chci.

No, od pondělka musím. Prostě musím. Kvůli sobě.

Sice nejím, jak jsem nemocná, a na kila poměrně hubnu (85,6, z čehož většina zmizela ze svalů a košíčků podprsenky, obávám se), ale necejtím se dobře. Prostě ne. Potřebuju cvičit. Už jsem si na to zpevněný tělo až moc zvykla.

Ach jo. Ach jo. Ach jo.

Kdyby mi aspoň šlo pořádně psát, ale ono ne. Protože mi není dobře a nemůžu se soustředit. Je to špatný, moc špatný.

Mimochodem, přemýšlím o tom, že pro psací blog založím ask.fm. Kdyby mi někdo chtěl položit nějakou milou otázku.

A stále intenzivnějc taky o tom, že onen psací blog přece jen přešoupnu na blogspot. Jen pořád nevím, jestli to chci udělat čtenářům. Jestli je chci vystavit nutnosti zapamatovávat si novou adresu (i když by byla jiná jen o pár písmenek), potýkat se tam s komentáři, plus bych tam na TT mohla psát leda tak ze zvyku... Ach jo, musím si to nechat projít hlavou. Ale tady už mě to nebaví. Nemůžu si pomoct, prostě to tu nějak...

Ztrácí kouzlo.

Chápete, ne?

It's good to be back

18. února 2013 v 15:30 | Arvari |  Milý deníčku...
Teda, dobře. Já vlastně nikde nebyla. Ne na dlouho. To jen Pinkí byla tady. Měla odjet v pátek, ale pak byla nemocná a jela až dneska. Vlastně jen před hodinkou a něco.

Každopádně, když tu byla, prostě jsem neměla pořádně čas napsat sem. Vlastně jsem byla ráda, že jsem stihla napsat něco málo na psací blog. Něco velice málo. Jak říkám, prostě nějak nebyl čas, případně nebyla chuť. Víte, já hrozně nerada cokoliv píšu, když se na mě někdo dívá. A úplně nejvíc nerada tvůrčně píšu. Protože to pořád krčím obočí, zvedám obočí, špulím rty, koušu se do rtu, culím se, usmívám... No, prostě vypadám jako debil. Tak se divte.

Ale teď jsem zpátky. Zpátky na tomhle blogu, zpátky na psacím blogu, zase se do toho opřu a po týdnu terapie proti závislosti na počtu napsaných znaků budu už jen psát, psát a PSÁÁÁT...

Ehm, jo. Teď asi kapku závisle zním, chápu. No, nevadí.

Jdu otevřít Upířinu. Dneska bych ráda dala dohromady aspoň jednu kapitolu...

Začínám si myslet, že mám problém

7. února 2013 v 21:25 | Arvari |  Milý deníčku...
Někdo by tomu mohl říkat velká síla vůle, někdo dobrá motivace. Někdo by mě třeba obdivoval. Já mám ale pocit, že mi nejspíš co nevidět přeskočí.

Začíná se z toho stávat vážně problém.

Pokud jste někdo s napětím vyčkávali na moment, kdy přestanu žvanit o Jill a cvičení, bouchněte šampaňský. Třeba i dětský. Dneska to bude o něčem trochu jinym. Bude to o mym psaní.

Možná bych tenhle článek mohla tudíž vrazit na psací blog, ale vzhledem k tomu, že je to vlastně jen blbej emocionální kec s nulovou hodnotou, dávám ho radši sem.

Vážně, nevěřila bych, že tohle někdy řeknu, ale mám pocit, že až moc píšu. A co hůř, že i když píšu fakt, fakt MOC, mám pocit, že píšu naopak málo. že se musím snažit víc.

Není to tak dlouho, co jsem psala jednou do tejdne povídku na TT a i to bylo málem moc. Pak jsem zavedla Patrika s Lukášem, Gramatický okýnko... Psala jsem o něco víc, ale ne zas o tolik. Občas kousek rozepsaný knížky, tohle, tamto. Pak mi něco došlo. Že jestli to s psaním myslím vážně, měla bych, kurva, máknout víc. Že pokud to myslím vážně, nemůžu spatlat tři tisíce znaků za den a tvářit se, že je to kdovíco, protože tři tisíce znaků, když jinak nic nedělám, nemám školu ani práci, to je prostě UBOHOST.

No, a tehdy to tak nějak začalo.

Už měsíc jsem každej den aspoň něco napsala. Jo, celej měsíc. Nejmíň to bylo 3 609 znaků. Nejvíc? No, nevím, jestli to nechcete slyšet. 16 717.

Že to nezní jako problém? No jo, jenže je. Protože mám blbej pocit povinnosti psát, pocit, že musím. Když to náhodou vypadá, že to nevyjde, jsem schopná o půlnoci si sednout a napsat čtyři, pět tisíc znaků. Pro pocit. Ano, myslím to smrtelně vážně. Odsunu spánek, jen abych splnila limit, co jsem si v hlavě nastavila. Pět tisíc znaků, pod který se snažím neklesnout. A nutno říct, že většinou fakt neklesám.

Když je večer a já ještě nic nenapsala, mám výčitky. Vážně. Hrozně provinilej pocit. A akorát si říkám, že přece musím psát.

Vím, že to není dobře. Vím, že tak by to bejt nemělo. Že psaní není povinnost, že...

Kdyby aspoň ten 'pod tlakem' napsanej text stál za houby, možná bych toho nechala. Jenže Múza si asi ve stresu libuje. A ještě mi, prachant zatracenej, posílá nápady, jak vylepšit (čti: komplet přepsat) věci, který jsem dávno vzdala.

Bože, mám teď tolik plánů, že i kdybych každej den napsala třeba dvacet tisíc znaků, i kdybych dala psací blog k ledu (což nechci a NEUDĚLÁM), stejně by mi to trvalo minimálně rok, než bych to sepsala.

Vážně bych s tím měla něco udělat. Vážně bych se měla zastavit a jeden den na to ani nehrábnout.

Jenže...

Dneska 5263. A jedeme dál. Čas, kdy mám jít spát, je daleko...

Fitspiration #004

4. února 2013 v 0:26 | Arvari |  Fitspiration
Protože i když jsem teď dva dny necvičila (ne snad z lenosti nebo nedostatku času, ale je víkend, a zrovna tenhle víkend pořád někdo trčel doma, takže na cvičení před televizí v obýváku jsem mohla zapomenout a jinde to kardio dělat prostě NEJDE), inspirovat pro zítřek se můžu. Budu to nejspíš fakt potřebovat. Donutit se ke cvičení po pauze je prostě vždycky nejhorší...


Nejtěžší zdvih ze všech je zvednout zadek z gauče.

Večer, v noci, no není to jedno?

1. února 2013 v 1:22 | Arvari |  Milý deníčku...
Mně teda poslední dobou je. Naprosto jedno. Ponocuju minimálně do jedný (jo, já vím, jedna je teď), pak tak půl hodiny usínám, vstávám většinou kolem devátý. Sedm hodin spánku, no, to není moc. Jsem si toho plně vědoma. Ale hele, nejsem unavená. Mám přece dost energie na ponocování, no ne?

Ehm, no, tak, jak se mám? Poslední dobou nic extra. Po tom, jak jsem ještě bořila svý rekordy ve psaní (v nejkrajnějším případě osm tisíc znaků za hodinu, za den běžně kolem jedenácti tisíc), přišel zase najednou útlum, kdy jsem ráda, že těch tisíc napíšu tak pět. I to většinou jen s vypětím všech sil. A taky protože jsem prostě paličatá a odmítám přistoupit na MÍŇ než pět tisíc za den. Jen dneska asi budu muset, ehm. No, nevadí.

Posledních pár dní na tom nejsem psychicky zas tak fajn, jak bych chtěla. Jasně, značnou část dne mám docela dobrou náladu, ale pak přijdou chvíle, kdy jsem protivná, otrávená, znuděná... nebo se mi pokud možno chce rovnou brečet. A nic s tím nemůžu udělat.

Víte, kdy se cejtím vážně šťastná? Jen když cvičím. Nebo případně chvíli po. Ve chvílích, kdy jsem sice naprosto vyřízená, ale zároveň cejtím tu sílu. Svaly mě bolí a klepou se, ale stojí to za to. Prostě stojí.

Občas mám skoro pocit, jako by mi něco naprosto přecvaklo v hlavě. Jako při posledním kardiu. Možná si ještě vzpomenete, jak jsem loni v dubnu psala o tom, kterak Jillian v nejšílenějších okamžicích Shredu (přičemž myslím TEHDY nejšílenější, ne teď nejšílenější, jelikož to, co dělám běžně teď, by mě tehdy asi naprosto zabilo, což je to jediný, co mě ještě ukliňuje, když mě to teď zabíjí jen SKORO) nadávám přinejlepším do mrch. Věřte tomu, že do konce kardia číslo dvě bych těch nadávek čistě teoreticky zasípala vážně hodně. Teoreticky, protože prakticky bych se nejspíš tak po deseti minutách sesula k zemi. Ale teď... No, během posledních burpees, který jsem, mimochodem, naprosto odmítla odfláknout a dělala je v ostrým tempu a včetně všech výskoků, namísto nadávek opakovala jen jednu z Jillianiných oblíbených vět.

"Finish it STRONG!"

Zním jako cvok? Jsem cvok. Nejspíš naprostej. Ale víte co? Já to dokázala. Já to prostě udělala. Ty poslední burpees jsem zvládla všechny, jako by se nechumelilo. Tedy, ono se nechumelilo, ale...

No, prostě tak.

Mimochodem, včera jsem si za těžký prachy koupila arašídový máslo. Jako takovej malej post-workout snack. Je to všeobecně doporučovaný. Víte, energie, trocha bílkovin... No, každopádně myslím, že mám novou závislost. Mňam!

Další články


Kam dál